Nesvoboda z těla
Jiří Vacek
Nejtěžší karmou i nesvobodou je naše hmotné tělo zejména, když se s ním ztotožňujeme. Hmotné tělo je součástí zevního, hmotného světa a proto skrze ně, jeho prostřednictvím v zevním světě žijeme a svět na nás působí.
Když se od těla rozlišíme v sebe si vědomém pozorovateli, jeho sevření poněkud povolí. Vazba vědomí na tělo, která je dána jednotou projevu a neprojevu, působí však dál a proto i po rozpuštění ega prožíváme s tělem jeho stavy a svět, ve kterém žije a v důsledku toho prožíváme bolest a utrpení.
Z tohoto pohledu je vytvoření světla a následně světelného těla významné. Při odchodu z tohoto světa odkládáme tělo hmotné, ale světelné tělo zůstává. Je proto oprávněné se domnívat, že jeho existence je příčina, která nám umožňuje dosáhnout zrod ve vyšší, světelné úrovni, kde život nebude takovým utrpením, jako je svět hmotný.
Současně platí, že dosažení světla a světelného těla není poznáním Boha v nás, Bohem nám daného pravého Já, vědomí Já jsem. Není proto ani plným návratem k Bohu ani koncem stezky k němu.
Světlo je nejvyšší projevená božská tvořivá síla. Je proto možné se domnívat, že, je-li nejen udržováno, ale i stále posilováno, svou mocí nás navrátí nakonec plně Bohu.
Proto je dobré vědět, že život, ve kterém v mysli vytváříme trvale spásné síly neboli žijeme v dobru, nám umožní lepší příští vtělení a tím i osud.
Jedním z nebezpečných přesvědčení je názor „dobro se nevyplácí“. Pravda je přesně opačná. V naší mysli se každá dobrá a hlavně spásná myšlenka a cit vyplácí a dokonce ihned. Je vždy energií, která nás úměrně své síle vždy alespoň o kousek přiblíží k Bohu a tak nám i vždy připravuje lepší osud.
Jestliže se z krátkodobého pohledu zdá, že se dobro nevyplácí, protože někdy lidé trpí i za dobré skutky, je tomu tak v zevním, nebožském světě. Příčinou je naše špatná karma z předešlých vtělení, jejíž následky dobíhají s časoprostorovým zpožděním, které odděluje příčiny od jejich následků.
Právě z tohoto důvodu je učení o neexistenci znovuvtělování velkým zlem. Pod jeho vlivem nevidíme, že jeden náš život a zrození následuje za druhým a dopad zla, které jsme způsobili, se nám vrací často až v dalším vtělení.
Pak se mylně divíme, že všemocný Bůh nechává trpět dobré, nevinné lidi nebo dokonce docházíme k přesvědčení, že neexistuje: „Kdyby existoval, nemohl by přece nic takového připustit“.
Myslet v dobru – a to na prvém místě – a jednat zevně v souladu s přikázáním lásky, je spolehlivá cesta k dosažení lepšího osudu pro všechny včetně těch, kteří nenastoupili stezku k Bohu, ať to vědí nebo nikoliv.
Ten, kdo myslí, cítí a jedná pod vlivem dobra a moudré lásky, vlastně již na stezce je, ač to nemusí ani vědět. Očista od všeho zlého je nevynechatelnou součástí každé stezky, má-li vést k Bohu.
Proto i platí: kdo neprovádí očistu, nestřeží svou mysl před zlem, není na stezce, ale je zákonitě v moci svého ega a jeho zlých a nespásných sklonů.
Cesta ke svobodě vede zákonitě a vždy přitakáním dobru a odmítnutím zla ve všech jeho projevech. K tomu je proto zásadně důležité věřit v opravdovou moc dobra a lásky.
Jedna z nejvyšších moudrostí proto zní: Dobro je vždy dobré a proto se i vyplácí.
Víra v tuto pravdu moc dobra zesiluje. Všechna učení typu: „Kdo je dobrý, ten je hloupý“ a za „dobrotu na žebrotu“, jsou jen výmysly zla, abychom se nedostali do moci dobra, ale zůstali v jeho područí.
Víra v moc dobra a myšlení a jednání s ní v souladu je mocná spasitelská moudrost i moc, jak dosáhnout lepšího života.