Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pokud nepochopíme plně hloubku svého pádu, který spočívá ve ztrátě spojení s naší podstatou, která je Bohem v nás, příliš na stezce nemůžeme uspět.

Ztratili jsme Sebe, Boha v nás a stali se nevědomou hříčkou sil, o nichž nic nevíme, včetně ztráty poznatků zákonitosti s jakou působí.

Nacházíme se uprostřed světa, který odpadl od Boha a ve kterém mají převahu síly, které nás udržují ve své zlé, Bohu nepřátelské moci. To je zlé, velmi zlé, tak zlé, že nejsme ani schopni si uvědomit a pochopit, co se děje, oč jde.

Jde o nás samé, o naši mysl a vědomí, zda je propůjčíme zlu nebo dobru, Bohu nebo tomu, co je Bohu nepřátelské.

Za tou veškerou vřavou světa není nic jiného než my sami, moc našeho vědomí a naší mysli. Zlo, síly Bohu nepřátelské nemají vlastní sílu a moc, jsou bezpodstatné. Aby mohly existovat, musíme jim propůjčit Sebe – své vědomí a svou mysl. Když toto ve své nevědomosti dopustíme, pak se nás zmocní a celé ovládnou a určují plně náš osud. Ne my ani Bůh, ale tyto síly nám pak vládnou a rozhodují náš život.

Zlo je zlé a proto je i zlým pánem. Ničí nemilosrdně nejen vše, co se mu protiví, ale i své věrné sloužící. Odměňuje se jim samo sebou: nevědomostí, nesvobodou a utrpením, které neskončí, dokud nepochopíme, jakému zlu jsme propadli a nevzepřeme se jeho moci.

I pak se často dopouštíme velkého omylu. Hledáme příčiny zla mimo sebe, ač jsou vždy jen v nás a nikde jinde.

Vždy platí jedna základní pravda:

Zlo má nad námi jen tolik moci, kolik mu jí my sami propůjčíme; ani víc ani méně.

Jediný opravdu účinný způsob boje proti zlu je, když mu přestaneme propůjčovat moc nad námi, odvrátíme se od něho a přivrátíme se k Bohu, který je jediným dobrem.

Boj dobra a zla ve světě, kterého jsme vždy i my sami účastníky, je vždy obrazem boje zla v nás s jediným Dobrem, jímž je Bůh.

Pochopení, že náš od Boha odpadlý svět je bojištěm dobra a zla, bojem sil k Bohu směřujících i odstředivých, které nás Bohu vzdalují, je pro náš příští osud zásadní. Kdo toto nevidí a nechápe, nemá nejmenší naději na něco lepšího.

Tento boj zuří neustále ve světě kolem nás a hlavně v nás, v naší mysli a v našem vědomí. Rozhoduje to, na kterou stranu se přidáme, protože takový bude i náš osud. Bez Boha žádné dobro neexistuje a kdo o něho nedbá, je proto v moci zla a nedělá nic jiného, než si připravuje zlý osud.

Nejhorší je, že ztrátou spojení s Bohem jsme přitakali zlu a proto jsme mu i propůjčili moc nad námi. Jedním výsledkem je zatemnění rozlišovací schopnosti našeho rozumu zlem. Pak jsme nakloněni vidět vše očima zla. Pro zlo je dobro zlé a proto je nevidíme jako dobro, ale přesně opačně.

Této zlé moci nevědomosti zla propadají mnohdy i lidé, kteří se zevně hlásí k dobru. Pro zlo v sobě nejsou schopni rozpoznat zlo ve světě. Pak se smiřují se zlem jako je nacismus, komunismus, pokleslé církevní náboženství a myslí si, že toto je způsob, jak je možné zachránit svět a učinit z něho ráj.

Ve skutečnosti pro zlo v sobě se stávají služebníky pekla a pomáhají ze všech sil zlu peklo na světě vytvářet: hned dvě světové války, kterými Němci uvrhli svět do strašlivé katastrofy. Hrůzy stalinismu s jeho gulagy a masovým vražděním rolníků. Inkvizice a potlačování skutečného vnitřního života v křesťanských církvích.

Obdobné hrůzy začíná vytvářet i nepochopený islám. To vše je však dílem lidí, kteří se nechávají ovládat zlem nelásky, nepřátelství, hněvu, pýchy vyvolenosti, závisti a dalšími zly, které jim předkládají v nejrůznějších podobách jejich zlem posedlí vůdci jako řešení zla, kterým trpí.

Tímto způsobem rozpoutané zlo pak jen nabývá stále větší a větší moc nad lidmi i nad jejich světem bez Boha. Přesně tento obraz našeho světa nám podávají dějiny lidstva všech dob a celého světa.

Nezralé duchovní autority nám nejen neodhalují toto působení zla, ale dokonce mu pomáhají, aby se nás zmocnilo.

Neučí pravdu, že ač vše i tento náš svět stvořil Bůh, zdaleka tento svět není světem božím. Není místem, kde vládne Bůh, ale zlo lidí odpadlých od Boha, kteří právě pro tuto svou vinu byli, jak správně učí bible, vyhnáni z ráje a žijí ve světě, kde Bůh nevládne.

Místo hledání zla v nás, nás učí zachraňovat svět zevními neduchovními prostředky a dokonce nás přímo od vlastního, osobního duchovního života odvádějí. Ve své zaslepenosti zlem nás tvrzením o sobeckosti takového počínání odrazují od Boha.

Protože neznají zákon karmické odezvy, nepravdivě tvrdí, že každý, kdo trpí, trpí nespravedlivě a je proto přímo naší povinností vzdát se našeho oprávněného dobra, popřít veškerá práva na vlastní život a osud a obětovat se výhradně pro druhé, kteří ani o Boha nestojí.

Dokazují tak svou pýchu, ve které se povyšují nad Boha. Jsou zřejmě přesvědčeni, že se Bůh o svět nestará a oni jej musí zachraňovat místo něho.

Jistě, pomáhat si máme, ale nikoliv do nekonečna a bez rozmyslu a zejména nikoliv na úkor vnitřního života v Bohu v nás. Platí plně: ten, kdo zlepší sám sebe, zlepší tím samovolně i svůj svět a tak mu poskytne největší pomoc, jakou je člověk světu schopen poskytnout.

To, co je potřeba, je přesný opak: jasně hlásat, že každý je tvůrcem a pánem svého osudu a je také jedině on za něj plně zodpovědný. Snímat zodpovědnost za vlastní zlý osud a obviňovat „zlý svět“ nebo dokonce Boha, že selhal a vést nás k záchraně světa jako k naší nejpřednější povinnosti, jen ještě víc posiluje moc zla ve světě nad každým z jeho obyvatel. Takoví lidé nejen nejednají ve shodě s Bohem, ale jen matou druhé zlem, kterému propadli.

My sami proto odložme veškeré představy o sobě, jak jsme dobří, duchovní, že v nás zlo nepůsobí, natož že nás neovládá. To je jen past zla, do které nás chytí na naši vlastní pýchu.

Obraťme se plně k sobě a neustále a pečlivě odhalujme všechno zlé v nás samých, naši nevědomost a zejména zlé city jako jsou všechny projevy nelásky až nenávisti, hněvu, závisti a pýchy. Bděme neustále okamžik za okamžikem nad vším, co se objevuje v naší mysli a zásadně se s ničím z toho neztotožňujme.

Rozlišme se plně od všech obsahů mysli, ať jsou dobré, zlé či neutrální a nahlížejme na ně jako na předměty, kterými nejsme. Rozlišujme nepřetržitě každý výtvor mysli v souladu s naukou. Nedovolujme mysli dělat si, co chce ona, ale učiňme ji naším poslušným nástrojem očisty od všeho zlého a nespásného. Jen takto, vytrvalým bděním nad myslí s rozlišováním podle správně, ve správném duchu pochopené nauky, se můžeme vyvarovat nebezpečí, že se nás zmocní zlo a naší vlastní silou nás bude ničit.

Mysleme vědomě, cílevědomě v dobru a obracejme vytrvale pozornost k Bohu. A to vše s láskou k Bohu, k bližním i k sobě. Pouhé sezení v klidu k Bohu nevede.

Bez lásky a bez očisty nic nedosáhneme, ale pouze jen posilujeme moc zla v sobě.