Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když jsem o vánocích 1945 začínal, měl jsem Ohnivý keř a nic víc. Vše, co jsem se o praxi dozvěděl, bylo, že se musím soustřeďovat na Srdce nebo cvičit písmenka.

Jinak jsem byl sám. Později jsem měl pana Šimandla, který toho o moc víc, než je v Ohnivém keři, nevěděl. I o páteční schůzky u něho jsem záhy přišel. Zrušil je po únorovém puči komunistů v roce 1948, protože se jich bál. Zase jsem byl na dlouhé roky sám a bez jakékoliv pomoci.

Stále jsem s praxí podle Ohnivého keře nebyl spokojen, pořád jsem hledal něco lepšího, účinnějšího, cítil, že co dělám není  to pravé. Tak jsem se seznamoval s učením jednoho mistra za druhým a stále hledal.

Zlom přišel, až když jsem se obrátil na Petra Klímu, který mne seznámil s Mahárišim a literaturou jeho ášramu. Věděl jsem, že to je to pravé, co hledám, ale dlouho jsem nevěděl „jak na to“. Teprve po dlouhém studiu, zkoušení átmavičáry, se mě začalo rozsvěcet.

Zásadní průlom, poznání Já, přišlo až s Járou Kočím. Ten tehdy žil v Ostravě. Mohl jsem za ním jezdit jen jednou za několik měsíců. Být s ním, meditovat s ním denně, o tom se mně ani nezdálo.

Z tohoto pohledu je až neuvěřitelné, jak je o naše přátele dnes postaráno. Mnoho knih s jasným návodem k denní praxi, meditace s mistrem a dokonce týdenní meditace.

Mnozí ani netuší, jaké milosti  užívají a tím  méně kolik let tvrdého úsilí si toto vše vyžádalo, a to jak před sametovou revolucí, tak po ní, než se toto vše podařilo.

Následující dopis tuto pravdu objasňuje: jaký je rozdíl mít jasné vedení a pomoc nebo nikoliv.

S tím větším podivem sleduji, že mnozí si nejsou ani vědomi, čeho jsou účastni, jaká milost se jim nabízí. Jsou  vlažní nebo dokonce kritičtí. Sami nic nedokázali, ničím nepřispěli, ale kritika, to je jejich doména.

Kdo se ohlíží od pluhu, není mne hoden, se na ně vztahuje plně. Milost jim bude vzata a budou marně naříkat nad tím, co propásli.

Vážený pane Vacku,                                                                

Právě dočítám 15. díl pamětí, opět moc poučných.

Zkusím vyjádřit svůj názor k neustálému napadání nauky, jako nejvzácnějšího daru, kterého se mi kdy dostalo.

Vycházím z toho, že několik let jsem sháněla vše, co vyšlo od manželů Tomášových. Četla jsem s radostí a láskou každý výtisk. Probouzela se velká touha poznat a zažívat pročítané.

Snad jsem nebyla dost důsledná, ale nepochopila jsem „Jak na to“.

Až jednou mi přítel na stezce doporučil Vaše knihy a netrvalo dlouho a Já zazářilo v plné blaženosti, bezžádostivosti – jasně uvědomované JÁ JSEM.

Od té doby uplynulo pár let a není dne bez meditace, modliteb a proseb Boha o pomoc – a právě i skrze Vaše knihy a v nich s nesmírnou trpělivostí a láskou podávaná poučení je nacházím.

Každý neúspěch a zpětný pád je jen a jen nedodržováním zásad a postupů, které uvádíte. Nikdo se nemůže na nic a nikoho vymlouvat.

Vždy stačí sáhnout po některé z Vašich knih – a je mou zkušeností, že ŠAKTI vždy „doporučí“ tu správnou – a dostane se nám poučení a odpovědi. Nemůže zabloudit, kdo se s láskou a pokorou otevírá boží pomoci.

Proto si nesmírně vážím neúnavné obrany nauky a těm, kteří se to snaží stále dokola zpochybňovat a napadat, nevěřím, že praktikují a jsou celou bytostí na cestě k Bohu.

S poděkováním, úctou a láskou

a pozdravením i všem Vašim blízkým

Marie Krhůtková, Šumice, 14. 3. 2010