Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Někteří autoři hlásají metody dosažení poznání, které vycházejí z nepochopení duchovních pravd. Vycházejí z poučení „TY jsi TO“ a proto usuzují, že není oč usilovat, ale stačí pracovat s tímto přesvědčením.

Prvou chybou je, že vztahují výrok „TY jsi TO“ na člověka ve stavu ega. Ego nejen není TO, ale je jeho přesným popřením. Dokud není rozpuštěno, nejen nejsme TO, ale žijeme jako bytost totožná s tělem a myslí a nikoliv jako TO.

Proto prvým předpokladem poznání se jako TO je rozpuštění ega. Právě ego přímo zabraňuje prožívání se jako TO. Dokud jsme ve stavu ega, TO si neuvědomujeme a nemůžeme ani uvědomovat, stejně jako slepec nemůže vidět.

Jsme TO podstatně stále, ale nejen si je neuvědomujeme, ale navíc se ztotožňujeme s tím, co nejsme. Proto si nejprve musíme uvědomit, co nejsme neboli rozlišit se od těla a mysli, což se děje nejsnáze pomocí meditační řady na pozorovatele, která je rozvedena v „Královské józe.“ Teprve je-li odstraněn klam "jsem tělo a mysl", můžeme postoupit dále a poznat, kdo či co jsme. Dříve nikoliv.

Skutečně jsme TO pouze tehdy, když si TO – vědomí Já jsem – uvědomujeme a víc: jsme s ním ztotožněni. To je možné docílit jediným způsobem: obrácením pozornosti vědomí na samotné ryzí vědomí. Nikoliv na vědomí něčeho, ale na ryzí vědomí vlastní existence, na vědomí Já jsem. To je átmavičára, stezka, jak říká Ramana Maháriši, od začátku až do konce.

Realizace Já, uskutečnění Já se dosahuje výhradně jeho uvědoměním vědomím a nijak jinak a nikoliv pouhým pěstováním přesvědčení „Já jsem TO.“ Stav realizace Já je uvědomování si vědomí, kterým TO je a nikoliv pouhou představou mysli.

K tomu vede výhradně pozornost vědomí, které pozoruje, to jest, uvědomuje si jejím prostřednictvím samo sebe, vědomí, kterým jsme.

K získání tohoto uvědomení vědomí vědomím nám může pomoci mistr, který toto umění ovládá, ale pozornost k Já, které je TO – vědomí, musíme obrátit my sami. Proč? Protože realizace, správně uvědomění není nic jiného než stavem vědomí, ve kterém je pozornost vědomí upevněna na samo toto vědomí.

Mysl nám uvědomění Já nemůže přinést, protože není vědomím, kterým Já je. Pokusy získat jejím prostřednictvím poznání nemohou z principu věci uspět, protože Já je nad a za myslí. Ti, kdo něco takového učí, nevědí vůbec nic o podstatě TOHO, jehož nesprávný způsob dosažení učí.

Jako se nikdo nestane Napoleonem jen proto, že si to myslí, nikdo se nestane TO, i když si to bude usilovně myslet. Být TO, znamená uvědomovat si TO a nikoliv myslet „já jsem TO“.

Myšlenka „já jsem TO“ je v určitém smyslu zbytečná, protože TO jsme, ať si to myslíme nebo ne. Stejně jako jsme stále člověkem a není třeba si neustále připomínat „jsem člověk,“ tak jsem i TO.

Co je potřebné, je TO si doopravdy uvědomit a v tomto vědomí žít.

Myšlenka „jsem TO“ nemůže TO vytvořit, ale ani nás přivést k uvědomění Já jsem. U těch, kteří si TO neuvědomují, vytvoří její pěstování silné přesvědčení, že jsou TO, aniž by si TO – vědomí vůbec uvědomovali.

TO však není myšlenka, přesvědčení, ale ryzí vědomí Já jsem, které je nad a za myslí a proto je nelze myslí, myšlením dosáhnout.

Přesvědčení „jsem TO“ je myšlenka, ale TO není myšlenka ani z mysli, ale je Skutečnost nad a za myslí. Samo o sobě je správné, ale jen dokud ji nezaměníme za realizaci, dosažení samo.

Pak se naopak stává obrovskou překážkou skutečného dosažení. Jsme přece TO a není oč usilovat.

TO opravdu jsme a není třeba usilovat o jeho vytvoření, ale je nezbytné usilovat ze všech sil o jeho uvědomění. Být TO a uvědomovat si vědomí Já jsem, které jedině je TO, jsou dva zcela rozdílné stavy vědomí.

Pádem od Boha jsme TO, svou božskou podstatu neztratili. Stále platí biblické: „Pravím vám, bohové jste, toto slovo nemůže být zrušeno.“

Co jsme ztratili, je vědomí svého božství a tím i spojení s ním a proto nepůsobí ani působit nemůže.

Vědomí „Já jsem ono Já jsem“ můžeme získat pouze jeho uvědoměním a nijak jinak.

Tak jako přesvědčení „jsem sytý,“ když máme hlad a nemáme jídlo, nás nenasytí, tak sebe silnější myšlenka „jsem TO“ naše božství v našem nitru neprobudí. To může dokázat pouze pozornost samotného vědomí, kterou obrátíme na TO – na sama sebe.

I když myšlenka „jsem sytý“ může snad přemoci pocity hladu, ani v tomto případě potravu nenahradí a pokud se nenajíme, hladovíme dál.

To samé platí o pouhé myšlence „jsem TO.“ Jsme TO, ale TO nejen nežijeme, ale žijeme pravý opak – v egu a jako ego. Ztotožňujeme se s tělem a s myslí a jednáme nikoliv jako TO, ale jako tělo a mysl.

Nasugerovat svým žákům uvědomění Já se pokoušel například mistr Punja. Výsledkem bylo, že od něho odjížděli hledající, kteří si Já neuvědomovali, ale byli přesvědčeni, že Já poznali. Přesvědčení „jsem TO, není oč usilovat,“ jim zabránilo doopravdy si Já uvědomit a udržovalo je v nevědomosti o jejich pravém Já.

Tento postup doporučuje i E.Tomáš v knize „Nebeská stezka“, cituji např. str. 73.

„Postup je takový: žák prostě převezme pravdivý názor, že ve své nejvnitřnější podstatě on sám už je ryzí realizovanou Skutečností, a chová se podle toho. Jako by jí byl se vším všudy. Znamená to, že se chová tak, jako by již osvíceným byl, přestože ví, že tomu tak dosud úplně není.“ Konec citátu.

V podobném duchu Eda píše dál. Navíc zcela nesmyslně tvrdí, že zdrojem našeho ega je Nadjá (Bruntonův termín pro Já, Self). Tak pravé Já, podle Edy Bůh, vytváří svůj opak, popření Boha, největší zlo, jaké existuje. Pravda je přesně opačná. Ego nevytváří Bůh, ale bytost od Boha odpadlá tím, že se – své vědomí, ztotožňuje se svým tělem a myslí.

Eda nás v prvém odstavci nabádá k přijetí přesvědčení „Já jsem Bůh.“ Realizovaná Skutečnost není nic jiného než sám Bůh. Ač nás všichni praví mistři učí pokoře, on nás učí myslet si „jsem Bůh.“ Žádná bytost, ani plně realizovaná není nikdy totožná s Bohem. Tam, kde Ramakrišna říká: „Neustále spočívám u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen,“ Eda nám tvrdí, abychom pózovali jako On, Bůh.

Jak se může někdo chovat jako nejvyšší Skutečnost, když ji nezná a neuvědomuje si ji, je záhada. Totéž platí o radě chovat se jako osvícený. Jak se někdo může chovat jako osvícený, když jím není? Může se snad slepce chovat jako vidoucí člověk, když nevidí? Začne snad vidět pomocí představy „vidím“?

A v čem vlastně chování jako realizovaná Skutečnost spočívá? Jak se chová? Má ruce a nohy, aby se mohla nějak chovat? Jí a pije nebo usedá k meditaci?

A jak se chová osvícený? Nevaruje nás Ramana Maháriši přímo před tím, abychom osvícené neposuzovali podle chování? Právě jednou z velkých chyb neosvícených je přesvědčení, že vědí, jak se má osvícený chovat. Kdyby to opravdu věděli, byli by již osvícení.

Jestliže někdo tvrdí, že osvícení spočívá v určitém druhu chování a že je lze dosáhnout napodobováním tohoto chování, pak tím prozrazuje naprostou nevědomost o tom, co osvícení je. Takový člověk rozhodně sám osvícený není a klame sám sebe i druhé. Učí něco, co sám nejen neumí, ale ani tomu teoreticky nerozumí.

Jak daleko máme vůbec jít v napodobování mistrů? Máme hromadně vstupovat do komunistické strany jako F. Drtikol? Nebo si k manželce pořídit mladou milenku, jak se uvádí u Punji?

Rada představovat si, že nemáme ego, je stejně dobrá, jako že vozíčkář má myslet, že má zdravé nohy. Ego buď je, nebo není. Buď se s tělem a myslí ztotožňujeme nebo nikoliv. Mezi tím nic není. Není představou, ale ztotožněním vědomí s tělem a s myslí. Dokud je zde ego, není a nemůže zde být osvícení. Platí buď jedno, nebo druhé. Buď je tma ega – nebo světlo osvícení. Nemá smysl si ve tmě představovat světlo. Co je potřeba, je rozsvítit a to se děje odstraněním ega. Navíc Eda připouští i možnost, že osvícení může existovat i v přítomnosti jakéhosi „nevtíravého.“ Vtíravé i nevtíravé ego je stejné zlo: je popřením našeho božství a jeho ztotožnění s tělem a s egem.

Osvícení je možné dosáhnout pouze rozpuštěním ega, totožnosti s tělem a smyslí a uvědoměním si vědomí Já jsem, kterým již jsme, ale nevědomě. To, co jsme, musíme být vědomě, jinak o TOM nevíme a pak TO ani nežijeme.

Osvícení vyžaduje:

1) Odstranění všech sil v nás, které jsou osvícení, Bohu nepřátelské.

2) Plné obrácení pozornosti vědomí na ryzí vědomí sebe – Já jsem, kterým jsme.

To vše bez velkého boje a úsilí není možné. Právě proto existuje jóga, mystika křesťanská i islámská a buddhismus, které nám ukazují cestu, jak toho dosáhnout.

Nebeská stezka není poctivou prací na sobě, ale povyšováním hledajícího, který je plně v moci ega a sil nepřátelských Bohu na samotného Boha. Pomíjí očistu, etiku, úsilí, nerozpouští ego, ale naopak učí je představě, že je Bohem. Není stezkou do království nebeského, ale do království, ve kterém si ego představuje, že je Bohem.

Účinky této stezky jsou zřetelně patrné na žácích Tomášových: nenávidí, lžou a pomlouvají. Dobro a zlo považují za rovnocenné. Zlo podle nich dokonce ani neexistuje. Povýšeně předstírají, že žijí v jednotě a proto si mohou vše dovolit. Karma, zákony tohoto světa jim nic neříkají. Bláhově si myslí, že se na ně nevztahují. Netuší, že si svůj účet za nenávist, kterou šíří a škody, které napáchali, již vystavili. Jaký bude, to se mohou dozvědět od Mojžíše.

Ramana Maháriši říká, že nejmocněji působí učení tichem – samozřejmě tichem mudrce. V něm volně působí vědomí Já jsem a vyzařuje do okolí mistrovy osobnosti. Proto by se mistr měl vyhýbat nekonečnému maratonu otázek a odpovědí, nepřesvědčovat hledající, že jsou TO, není oč usilovat a vést je k práci na sobě, k očistě od všeho, co poznání brání a pokud mu síly stačí, se žáky meditovat.

Musí si však dát pozor, aby se úplně nerozdal a nezhroutil se vyčerpáním. Tím nikomu nepomůže.