Nejvyšší vivéka
Jiří Vacek
Duchovní učitelé nás poučují o nutnosti rozlišování v mysli a myslí neboli učí vivéku, což je jistě správné. Kdo nerozlišuje vše, co se v jeho mysli objevuje na dobré a zlé, spásné a nespásné, nemůže správně myslet a cítit a řídit svou mysl tak, aby mu přinášela prospěch a duchovní pokrok.
Rozlišování myslí je proto dobré, ale nestačí. Podstatné je rozlišování ve vědomí neboli v Duchu. Jsme ryzí, neomezené a beztvaré vědomí Já jsem, které se mocí své nevědomosti ztotožňuje s tělem a s myslí a proto ztrácí svou svobodu a trpí v otroctví těla, mysli a jejich světa. Stručně říkáme, že žijeme v egu a egem.
Jediný účinný způsob, jak se zbavit této nesvobody, spoutanosti s tělem a s myslí, je proto se od nich rozlišit pomocí uvědomění se v pozorujícím vědomí, kterým jsme. Děje se tak na základě poučky: nejsem ničím, co pozoruji, ale jsem vědomím, které si vše pozorované uvědomuje. Ze svého vědomí pak pozorujeme vše předmětné, co má tvar, co je projevené za současného přímého prožitku ve vědomí a vědomím: nejsem tělem ani žádnou myšlenkou či citem, ale svobodným a neomezeným vědomím, ve kterém tělo i mysl existují.
Zdůrazněme, jak nejvíce můžeme: to již není pouze myšlenka „nejsem tělem ani myslí“, ale vědomím přímo uvědomovaná skutečnost naší netotožnosti s nimi. Jako vidíme například před sebou strom a víme, že nejsme viděným stromem, tak i přímo a bezprostředně si uvědomujeme ve vědomí, že nejsme uvědomovaným tělem ani výtvory mysli.
Toto vědomí netotožnosti s tělem a s myslí musíme udržovat stále, protože když tak nečiníme, padáme zpět do totožnosti s tělem a s myslí neboli vytváříme ego. Právě to má Ramana Maháriši na mysli, když říká: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“. Padá do světa ega.
Z tohoto pohledu neexistuje jiná možnost, jiná volba. Buď se uvědomujeme jako vědomí, které není ničím, co si uvědomuje nebo se ztotožňujeme s tělem a s myslí a pak vytváříme právě tímto ztotožňováním své ego a to se všemi důsledky: omezením, nesvobodou a utrpením.
Z tohoto pohledu je celá stezka pouze neustálým rozlišováním a to jak myslí, tak vědomím. Poslední je samozřejmě důležitější než prvé. Rozlišování v mysli nás očišťuje od zla a nevědomosti, rozlišování ve vědomí nás přímo osvobozuje od ega a obnovuje náš původní svobodný stav. O přímé stezce poznání sebe můžeme mluvit teprve tehdy když rozlišujeme ve vědomí a vědomím.