Nejhorší droga
Jiří Vacek
Vzato z nejvyššího pohledu - svět našich smyslů, připoutanost k němu, která vede k řetězu znovuzrozování, je nejhorší drogovou závislostí, jaká existuje. Také jako droga působí: za trochu krátkodobého štěstí platíme nesvobodou a utrpením, které nekončí, ale naopak se stářím těla stupňuje.
Kdo této droze propadne, nemá naději na nic lepšího, dokud její účinky neprohlédne. Takové prohlédnutí je velmi a velmi drahé. Neobejde se bez dlouhého a velkého utrpení. Toto prohlédnutí nás zdaleka ještě neosvobozuje. K tomu je nutné velké a vytrvalé duchovní úsilí. Jedině to může přemoci klam štěstí, kterým nás svět drží ve své moci.
I tato droga má své dýlery, kteří jí vychvalují, protože ji prodávají. To jsou všichni ti, kteří zevní hmotný svět nejrůznějšími způsoby vychvalují a doporučují jako božský.
Praví mistři a spasitelé soudí úplně jinak. Starý zákon o tomto světě jasně mluví jako „o vyhnanství z ráje“ s tím, že: „Skrze tebe (ego, pokleslého Adama) je proklet tento svět“. Ježíš přitakává: „Mé království není z tohoto světa“. Buddha o tomto světě zcela nepokrytě mluví jako o samsáře, plné utrpení. Ramana Maháriši nás opětovně nabádá, abychom do záležitosti tohoto světa zasahovali, jak nejméně je možné a kritizuje učitele, kteří nás obracejí do světa, což je podle něho lokavičára a nikoliv stezka, átmavičára.
Někteří učitelé si této základní pravdy duchovního života nejsou vědomi a místo k osvobození ze samsáry nás vedou do jejího područí. Zcela chybně vycházejí z velké pravdy, že existuje jen Bůh a proto je vše božské včetně hmotného světa a ega. To je pravda, ale pouze pro Boha a nikoliv pro bytosti, které od něho odpadly.
Jejich stav je nebožský neboli se nacházejí v moci ega, které je nevědomostí o Bohu i o sobě a v souladu s tím je nebožský i svět, ve kterém žijí.
Nežijí božsky, ale nebožsky. Žijí nevědomostí o sobě a proto jsou nesvobodní a trpí. Jejich jedinou nadějí je proto opětné poznání Sebe a opuštění nebožského světa a nikoliv jeho dočasné, draze placené radovánky.
Miloš Tomáš, jak dokazuje zejména svou poslední knížkou o milosti, je plně ovládán svým egem, ale myslí si, že žije v jednotě s Bohem. Proto také pod vlivem této nevědomosti vydává svět pokleslý od Boha, před kterým všichni praví mistři varují, za „milost boží“.
Tato záměna nebožského za božské je typické pro všechny nepravé učitele. Ti, kteří jim uvěří, čeká jen trvalá nesvoboda, utrpení a zmar. Po nekonečném utrpení i oni nakonec pochopí, že tudy cesta nevede. Kdo si je chce ušetřit, ať raději uvěří skutečným mistrům, kteří ukazují jedinou pravou stezku ke spáse. Vede rozpuštěním ega, poznáním Sebe jako Boha v nás a opuštění tohoto nebožského, hmotného světa.
Z hlediska učení Ramany Mahárišiho se jedná o úplné popření jeho učení, které zní naprosto jasně: „Átmavičára je cesta od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“.
Miloš Tomáš nejen neučí átmavičáru, ale nabízí nám přímo lokavičáru.