Nejdůležitější úkol na stezce poznání Sebe
Jiří Vacek
Podstatou stezky poznání Sebe je od jejího začátku až do jejího konce átmavičára. Ta není ničím jiným než trvalým obracením pozornosti na vědomí, kterým jsme. Podstatou átmavičáry je trvalé a nepřerušované hledání našeho pravého Já a po jeho nalezení život v jeho vědomí.
Z hlediska poznání Sebe tato stezka má dvě části.
1) Hledání našeho pravého Já
Na tomto stupni si své Já, vědomí Já jsem, ještě neuvědomujeme, ale snažíme se ze všech sil o jeho uvědomění. Jelikož je ještě neznáme, prostě obracíme pozornost na Sebe, na své Já. Jsme zaměřeni na myšlenku já, Já jsem a hledáme zdroj tohoto vědomí, kterým jsme my sami. Každý ví, uvědomuje si, že existuje. Toto poznání v naší mysli je vyzařování našeho pravého Já a soustředění na ně je jedním ze způsobů, jak si Já přímo uvědomit.
2) Spočívání v Já jsem
Po uvědomění se ve vědomí, že jsme vědomí Já jsem, se snažíme trvale v něm uvědomovat, posilovat je, rozšiřovat v prostorou i jeho zkušenosti.
Jak hledání Já tak uvědomování se v Já vyžaduje pozornost vědomí trvale namířenou na Já. Čím více a čím déle jsme na hledání Já nebo na jeho uvědomování svou pozorností zaměřeni, tím lépe, ale platí i opak: každá ztráta pozornosti na Já nás obírá o jeho moc, kterou máme zaměřovat na sama Sebe a vede ji pryč od nás do ne-já, do světa, těla a mysli, kterými nejsme a tak posiluje naše ego, nepravé já a poutá nás k nebožskému světu, tělu a výtvorům mysli.
Proto se máme zabývat světem, svým tělem a výtvory své mysli jak jen nejméně je možné.
Máme se udržovat, pokud je možno, v klidu tělesném a duševním a v tomto klidu usilovně a zcela věnovat pozornost vědomí samotnému vědomí nebo alespoň, pokud Já nevnímáme, pozornost mysli obracet na myšlenku já, já jsem, na poznatek, že existujeme.
Každá činnost vyžaduje pozornost vědomí a pokud ji věnujeme něčemu jinému než Já, tak nás brzdí v jeho uvědomování a posiluje naši nesvobodu, která je připoutaností pozornosti vědomí k tomu, co není Já a je nevědomé.
Proto není vůbec jedno, čemu věnujeme pozornost Já, ale právě naopak: správné zaměření pozornosti vědomí na samo vědomí rozhoduje vše: o úspěchu stezky i o našem životě po odchodu z tohoto světa a těla.
Jelikož hledající žijící ve světě, musí být v něm činní, je nezbytné se naučit být činní a současně při provádění všech těchto činností trvale držet pozornost vědomí na samo vědomí Já jsem. Bez správného úsilí a nácviku není možné spočívat v Já a současně být činní tělesně nebo duševně a věnovat část pozornosti vědomí světu.
Proto je tak důležité neprovádět hledání Já nebo spočívání v něm pouze se zavřenýma očima a v tělesném klidu. Po ustálení pozornosti na vědomí otevíráme i v klidové meditaci oči a dokonce se naše tělo mírně hýbe a to vše v plné snaze, aby zevní činností naši pozornost neupoutalo plně ne-já a jeho činnosti a dění. Cílem je být si trvale a bez přestávek vědom na prvém místě Já, ať se nacházíme v klidu nebo jsme činní.
Vzdor své snaze bdít činnosti často upoutají plně naši pozornost a odvedou nás od Já, což maří naše úsilí. Proto je lépe zachovávat klid tělesný i duševní a plně se v něm soustřeďovati svou pozorností na své Já.
Vždy platí, že každá činnost vyžaduje naši pozornost a pokud při jejím provádění ztratíme soustředění pozornosti na Já, tak nám maří dosažení cíle, jímž je trvalý život ve vědomí Já.
Pokud je naše bdění v Já samovolné a plynulé, činnosti ve světě nám neškodí. I tak je při jejich provádění nutná opatrnost, abychom nevytvářeli pouta k tomuto světu, která by nás stáhla do dalšího, nového vtělení.