Nedostatečnost žáků
Jiří Vacek
Jeden z nepěkných omylů žáků je, že si mnoho z nich myslí, že si může vůči mistrovi cokoliv dovolit i včetně toho, co se běžně společensky považuje za neslušné.
To je velký omyl. Podstata vztahu mistr – žák je duchovní a odehrává se v úrovni, která je žákovi běžně nedostupná.
I když mistr na takové jednání zevně často nereaguje, ještě to zdaleka neznamená, že nereaguje vnitřně. Žák dokonce ani nepozná, že mu mistr odmítá duchovní pomoc, což je totéž, co ztráta mistra.
Skutečně nevím, odkud se bere v žákovi přesvědčení, že se může k mistrovi chovat, jak jej napadne a že mistr je povinen takové chování snášet. V praxi takové prohřešky mohou znamenat ztrátu úrovně poznání a nakonec i vysvobození v tomto životě.
Koho mistr přijímá za opravdového vnitřního žáka, rozhoduje vždy jen on sám a nikoliv žák. Představa žáka, že se může k mistrovi zevně nesprávně chovat a současně čerpat jeho pomoc, je pro ego příznačná, ale naprosto pošetilá.
Je udivující, když uvážíme význam mistra pro žákův vnitřní vývoj, jak málo úcty žáci běžně k mistrovi chovají. Zejména často propadají omylu, na který tak opakovaně, ale marně poukazuje mistr Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu.“ Místo Ducha jej vidí jako tělo.
Žáci zcela běžně zapomínají ve styku s mistrem, že není tělem, ale Duchem Já jsem. To je jedna ze základních pouček duchovního života a oni se jí neřídí. Pak samozřejmě mají obtíže na stezce pokračovat. Samozřejmě podle nich vinu na tom má vždy mistr a nikoliv oni.
Mistr ze své podstaty se chová přátelsky ke všem. To zřejmě mnohé mýlí a myslí si, že mají právo cokoliv si k mistrovi dovolit.
Když je mistr se žákem z takových a podobných důvodů nespokojen, nejen nepřiznají, že se chovají nesprávně, ale místo toho se s mistrem dohadují. Vyžadují nároky, na které nemají nejmenší právo.
Tam, kde by byla na místě úcta a pravé přátelství, nabízejí opak. Prosazují rovnost, kde zdaleka není, ale naopak platí: „Kdo mne zapírá před lidmi, toho zapřu před Bohem.“ Ono zapření berme v širším smyslu jako celkový nesprávný postoj žáka k mistrovi. Kdo se před lidmi nesprávně chová k mistrovi, dává jim špatný příklad a navíc v nich vytváří nesprávný dojem o mistrově dosažení. Tím si velmi škodí. Ježíš v těchto případech mluví o „pohoršování“ maličkých neboli začátečníků. Berou jim možnost nalezení pomoci na stezce. Jak Ježíš upozorňuje, jsou to těžká duchovní provinění.
Celkově vzato, u nás na západě, je celková úroveň duchovní nauky velmi nízká. Tak nízká, až si zřejmě mnozí myslí, že nějaká nauka vůbec neexistuje a že je vše dovoleno a to bez následků.
Ty však existují a je jimi ztráta nauky o cestě i rozšíření jedu materialismu. Projevuje se to například tak, že mnozí vydavatelé duchovní literatury nemají rádi sám pojem „Bůh“ a autoři, kteří jej častěji používají, nejsou v oblibě a netisknou se. Větší duchovní bídu si snad nelze ani představit.
Že je příčina hmotné bídy v moci zla v našem světě, je pro mnohé obtížné pochopit a hledají spásu světa všude a hlavně marně, kde není.
Pak vládne tvrdě pravda: „Komu není rady, tomu není pomoci.“