Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

K napsání těchto řádek mě donutil obrovský nedostatek správného rozlišování některých z přátel v Hynkově případu.

Dokonce zaznívají hlasy, že „mám Hynkovi odpustit“. Tak za prvé: pokud bdíme v pozorovateli a správně rozlišujeme, pocity ublížení, zklamání a podobné nevznikají. Proto také není třeba vnitřně odpouštět, protože se ničeho nedržíme.

Zevně pak zde není u Hynka jediná známka nějaké touhy po odpouštění tím méně náznaku pochopení nějakého pochybení. Právě naopak: jestliže někdo manifestačně ze své vůle nepřijde na společnou meditaci se svým mistrem i osobním přítelem, pak se jedná o vrcholný projev nelásky, neúcty až pohrdání a duchovní pýchy.

V takových případech nemá mistr co odpouštět, protože nikdo o odpuštění nejen nestojí, ale své konání v rozporu se základní duchovní slušností jen stupňuje. Hynek ze své svobodné vůle se rozhodl, že s námi nebude meditovat a také to dodržuje. Nikdo jej nevyloučil ani jej netrestá. Dělá si co chce. Co chtějí odpustit ti, kteří radí odpuštění?

Takový člověk se musí nejprve sám napravit, zbavit se smrtelných hříchů nenávisti a pýchy a dokázat, že se opravdu změnil. Dokud se tak nestane, není důvod k přemýšlení o zevním odpouštění, protože nikdo o ně nestojí.

Pokud již má někdo potřebu radit, tak by nejprve měl důrazně vyzvat toho, kdo porušuje samé základní zákony duchovního života, aby je přestal porušovat a rozdělovat společenství. Vybízet místo toho k odpuštění, je velmi podivné. Jeho škodlivé působení může zřejmě trvat bez omezení, dotyčný se nemusí změnit, ale my máme odpustit? A takové názory se zcela vážně hlásají.

Jak říká Ramana Maháriši: „Mistr netruchlí nad živými ani nad mrtvými“. Na druhé straně ti, kteří se k němu obracejí o pomoc, mají právo znát jeho názor na takové události. Tím spíše, když zjistí, že ani v tak jednoznačném případě porušení nauky se nejsou někteří přátelé schopni správně zorientovat.

Možná, že jsem se měl vyjádřit dříve. Dával jsem tím Hynkovi čas, aby se vzpamatoval. Také jsem se domníval, že přátelé na stezce poznání mají alespoň základní poznatky nauky, které jim umožní rozpoznat Hynkovo jednání a chování ve světle nauky, že dokážou rozpoznat dostředivé síly od těch odstředivých, které nás odvádějí od jediného dobra, jímž je Bůh.

Bohužel jsem se opakovaně mýlil. Mnoho hledajících nezná ani základní požadavky na duchovní praxi. Nejen nerozlišují, ale myslí si, že ani rozlišovat nemusí. Žijí ve zlém klamu ega, že vše, co je napadne, je pravda a správné. Proto také cítí povinnost se svými názory seznamovat druhé a radit jim. Při tom rozpoznání, co nás k Bohu přivádí nebo odvádí, je základem stezky. Kdo to neumí a nerozlišuje, je neustále v trvalém ohrožení, že jej síly zla přemohou a odvedou ze stezky. Měli by proto tento svůj základní nedostatek rychle napravit.

Dnes, když vidím, že někteří z přátel, kterým jsem roky poskytoval pomoc, se bojí se mnou meditovat, aby Hynka nerozhněvali a nejezdí na naše veřejné meditace a semináře, moje mlčení by se mohlo vykládat jako souhlas s jeho počínáním, jsem povinen se vyjádřit.

Ti hledající, kteří na takovou osobu spoléhají jako na svého vůdce na stezce, by si měli položit otázku, co od něho mohou očekávat, když takové chování k mistrovi považuje za správné a jaké důvody jej vedou k tomu, že rozdělil a svým jednáním duchovně i zevně poškodil skupinu hledajících, o kterou měl pečovat tak, aby prospívala a blížila se k poznání Boha a tím i sebe.

Ať takovému člověku odpustíme nebo nikoliv, jeho skutky a jejich následky tím nezmizí. Zákon příčiny a následku je naprosto nemilosrdný. Kdo dovolí, aby jej ovládly smrtelné hříchy nenávisti a pýchy, tomu je v souladu s tímto zákonem vzata, jak říkají křesťané, posvěcující milost boží. To má vždy za následek zastření rozumu zlem a ztrátu schopnosti správně, duchovně rozlišovat a ztrátu stezky.

Pokud chce někdo srovnávat: případ je téměř přesnou obdobou toho, jak se zachoval Roman M. Tam také nebylo komu odpouštět ze stejných důvodů.

Je nešťastné pro ně samé, jak malou a zkreslenou znalost nauky mají někteří hledající. Je pravidlem, že čím jsou jejich znalosti menší a nesprávnější, tím víc je rozhlašují a neváhají radit druhým včetně mistra. Je samozřejmě snazší a příjemnější než ovládat svou mysl je poučovat.

I to je jeden z projevů jednoho z nejhorších hříchů – pýchy. Pramení z nedostatečné sebekritiky, z přesvědčení, že vše známe a všemu rozumíme, že máme pravdu a proto jsme oprávněni radit dokonce i mistrům.

V demokracii je sice diskuse, vyjadřování vlastních názorů oprávněné, ale duchovní stezka je úplně o něčem jiném. Není o prosazování svého ega, o našem zviditelňování, ale o pravém opaku.

Na stezce platí „vím, že nic nevím“, pokorné dobírání se pravdy, učení se nauce a její uplatňování na sebe.

Mnozí hledající dělají pravý opak. Jakmile se naskytne příležitost, cítí se povoláni se vyjádřit s přesvědčením, že mají naprostou pravdu a jsou oprávněni druhé napravovat. Jejich vyjádření jsou projevy emocemi ovládané mysli. Neopírají se o znalost nauky, nejsou výsledkem správného rozlišování, ale touhou ega „říci své, upozornit na svou výjimečnost“.

Takové způsoby nic neřeší, ale jen vše zhoršují právě pro neovládané a nerozlišované city, ať nepřátelství nebo naopak stejně nekritické náklonnosti. Jak říkám: chovají se stejně jako fanoušci Sparty nebo Ostravy. Jsou zmítáni svými rozbouřenými, neovládanými city.

To neznamená, že hledající musí jen mlčet. Naopak mohou a mají přispívat společenství svými zkušenostmi ze své praxe, dělit se o ně s druhými a tak pomáhat celé skupině. Samozřejmě, že základním předpokladem je vždy soulad s naukou, rozlišování a ovládání mysli.

Jaká jsou pravidla ve vztahu k našemu společenství, aby prospívalo a sloužilo všem, jsem vyložil mnohokrát, například ve skriptu O duchovním společenství.

Ve vlastním zájmu by měl každý tyto zásady znát, rozumět jim a hlavně je dodržovat; mistry nevyjímaje. Pokud již chceme posuzovat, právě měřítka jejich dodržování nebo nikoliv, jasně vypovídají. Vždy platí: „Strom se pozná podle plodů, člověk podle skutků“. Rozvrat společenství mluví jasnou řečí.

Protože se takto stále často nerozlišuje, musí být tyto zásady znovu a znovu připomínány.

Vzato z jiného pohledu, měl bych být za případy, jako je Hynek, vděčen. Kdo nedokáže ve světle nauky jasně rozlišovat, co se odehrává, prozrazuje tím, že je sám pln duchovních nečistot, které mu zastírají schopnost jasně rozlišovat, co nás k Bohu přivádí a co odvádí.

Takoví lidé jsou pro každého mistra velkým a bolestivým břemenem. Když se od mistra oddělí, tak mu v tomto smyslu uleví.

Být mistrem, to není o tom, jak se někdo pošetile domnívá, postavit se do čela zástupu hledajících a velet jim a využívat je ve svůj prospěch. Tím může být i naplnění potřeby vlastní výjimečnosti neboli duchovní pýchy.

Být mistrem, znamená doslova táhnout druhé vzhůru, pokládat za ně doslova svůj život zevní i vnitřní, věnovat jim svůj čas, sílu a zdraví. Čím víc žáků, tím větší zátěž.

Proto mnozí mistři se záměrně přímému vedení žáků, které se děje společnou meditací, velmi vyhýbají. Vědí dobře proč.

Z tohoto pohledu mistrovi nezáleží na počtu žáků, ale na jejich správném úsilí a pokroku. Vytváření nesnášenlivosti, stavění jedněch proti druhým, k tomu rozhodně nepřispívá.