Nebezpečí přivlastnění Já myslí
Jiří Vacek
Je to Já, vědomí Já jsem, které dává osobnosti vědomý a inteligentní život. V tomto smyslu Já vlastní osobu. Představy, že osoba vlastní Já, že je osvícená a realizovaná, jsou proto naprosto nesprávné. Jsou přivlastňováním si našeho božství, vytvářením duchovního ega. Jsou známkou toho, že těžiště naší osobnosti není v jejím základu, jímž je vědomí Já jsem, ale v osobnosti samé, v její mysli.
To je nebezpečná nevědomost, která nás omezuje na osobnost a Já zpředmětňuje. Já, vědomí Já jsem, není předmět, který vlastníme ve své mysli, ale my sami. Musíme žít v Já a jako Já a nikoliv jako mysl, která má Já.
Pokud nedojde k přenesení naší totožnosti z mysli do vědomí Já jsem, nemůžeme ani plně užívat moc a blaženost božství Já jsem. Jsme jen osvícení, realizovaní, ale nejsme osvícením samým a ani samou realizací.
Osobnost musí být nástrojem Já a nikoliv Já nástrojem, vlastnictvím osobnosti. Právě proto je tak důležitá pokora i pro mistry.
Proto nestačí zůstávat v těle a pouze se s ním neztotožňovat, ale je nezbytné s vědomím a jako vědomí hranice těla překročit a uvědomit si, že vše je ve vědomí a nikoliv opačně.
Celý svět, druzí i my sami – naše tělo a mysl se nachází ve vědomí a tuto pravdu musíme uskutečnit a prožívat. Samozřejmě, že vědomí současně i vše – celý svět proniká jako základ všeho projeveného, ale důležitější je v aspektu, který vše stvořené v sobě obsahuje.
Proč, je zřejmé. Neprojev je prvotní, projev druhotný. Slovy Buddhy: „Bez nezrozeného nebylo by zrozené.“ Nezrozené, jehož základem je vědomí Já jsem, může existovat samo o sobě, zrozené nikoliv.
Vše stvořené se vynořuje z vědomí do vědomí, v něm trvá a opět zaniká rozpuštěním se ve vědomí.
Z přivlastnění si vědomí, osvícení osobností vzniká i omyl solipsismu, přesvědčení, že vědomí jedince je vědomím absolutním. Není. Átman není brahman, Otec je vždy větší než Já. Soupodstatnost není rovná totožnosti.
Osobnost se svým vědomím se na vědomí absolutním podílí, ale to s ním není totožné v jeho moci a inteligenci. Proto platí Rámakrišnovo: „Neustále spočívám u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen.“ Ani toto sjednocení není totožnost.
Pokušení rovnat se Bohu a ono to pokušení je, je ve stavech rozjařenosti z prožitků Já, velké. Není však ničím, než právě touto rozjařeností vyvolanou sjednocením s Bohem na podkladě soupodstatnosti vědomí.
Tento názor „Já jsem Bůh“ proniká více či méně i do některých písem. To, co říká „já jsem Bůh“, je mysl a nikoliv Bůh. Já jsem je Já jsem a neprohlašuje, že je Bohem. Kde je pravá jednota, je vše božské, ale nic ze stvořeného Bohem není. V nejvyšším stupni je s ním pouze sjednocena.