Na mistry musí být přísnost
Jiří Vacek
Někteří hledající sledují mistry zrakem opravdu orlím a ostřížím a neunikne jim jediná jejich „chyba“. Jsou jejich kritikou tak zaneprázdněni, že jim na kritický pohled na sebe nezbyde ani čas. Jsou tak dokonalí, že vlastně kritický pohled na sebe ani nepotřebují. Pro soustředění na smítko v oku druhých, často jen domnělé, nejsou schopni vidět vlastní břevno.
Tak jsem se, opět se zpožděním dozvěděl na svou adresu: „Některé děti na meditaci mohou, jiné ne“.
Někteří z přátel jsou rodiči a když se chtějí zúčastnit meditace, nemají jinou možnost, než vzít dítě s sebou. Z principu je dobře, že jsou děti meditačnímu vlivu vystaveny za předpokladu, že neruší druhé.
Konkrétní pravda je tato. Kdo chodí v pražské klubovně na meditace včetně dětí, o tom rozhoduje zcela samostatně Pavel Dymanus beze mne.
Občas přijdu do klubovny a sedí tam někdo zcela nový, koho ani neznám.
Obdobně přístup na veřejné meditace a semináře včetně dětí je opět zcela volný. Někdy se mně někdo zeptá, zda může s sebou vzít dítě na meditaci, jiní se neptají a prostě je vezmou. Nic proti přítomnosti dětí nenamítám za předpokladu, že ve větší míře neruší. Spoléhám na určitou sebekritiku a ohleduplnost rodičů, kteří by měli vědět, že druzí mají právo na klid při meditaci bez vyrušování. Malé, krátké vyrušení – například zaplakání, neberu tragicky.
Jiní hledající jdou ve svém vztahu k mistrovi ještě dál. Myslí si, že jsou mu v duchovní oblasti rovni nebo dokonce výš než on.
Když jim mistr něco vytkne, reagují podle hesla „oko za oko“. Mistr se ke mně zachoval nesprávně, tak mu oplatím a potrestám jej. Přestanu jej provokativně zdravit i když je mnohem starší, významně se na něho mračím a ignoruji ho. To vše je podle nich v naprostém pořádku.
Navíc takoví jogíni využívají či spíše zneužívají zcela bez zábran dál pomoc mistra ve společných meditacích. Táhnout za ně mají mistři dovoleno.
Takové případy vůbec nejsou výjimečné, jak by se mohlo zdát. Naopak, jsou časté.
Nestačím se opravdu neustále divit, jaké svobody takoví lidé si nárokují. Opravdu si myslí, že si toto vše bez toho, že si duchovně velmi ublíží, mohou dovolit? Co vlastně z nauky chápou a co chtějí tím docílit, je mně záhadou.
Nevědí, že plně a vždy platí: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu před Bohem?“