Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ježíšův požadavek: „Milujte své nepřátele, dobře jim čiňte“, se může zdát nepochopitelný. Proč bychom měli milovat gestapáky, esesáky nebo komunistické zločince? Jen proto, že to přikazuje Ježíš, není dostatečným důvodem.

A přece má Ježíš pravdu. Za prvé bible včetně evangelií, je kniha duchovní a proto ji musíme chápat na prvém místě vnitřně, duchovně.

Ježíš po nás žádá vnitřní, duchovní lásku a nikoliv zevní. Nechce, abychom objímali zločince a zlé lidi vůbec a dokonce jim činili dobro tak, že bychom jim pomáhali v jejich zlých plánech a spolupracovali s nimi v páchání zla. I smiřování se zlem, jakého jsme byli svědky ve vztahu západu k nacistickému Německu, již je zlem, které mu umožňuje vítězit nad dobrem. To jsou oni „užiteční idioti“, jak je nazývají komunisté. Následky takové smířlivosti se zlem jsou vždy nedozírné.

Smiřovat se se zlem by nebylo vůbec dobré, ale zlé a dokonce bychom se tak stávali spojenci zla. I kdybychom tak činili nevědomě a s dobrými úmysly. Naši vinu by takové zlé jednání neomlouvalo a nezbavovalo zodpovědnosti za ně. Tím méně by nás zbavovalo následků za ně.

Milovat své nepřátele znamená na prvém místě nechovat k nim nenávist a neutápět se v hněvu nad jejich skutky. Proč je zřejmé. Nenávist a hněv jsou zlem, skutečné zlé síly v každé podobě, ať jsou zevně spravedlivé nebo nikoliv.

Jsou zlou energií, která ničí každého, kdo je chová, doslova na těle, na duši i na duchu jen proto, že jsou zlé a to již v té chvíli, kdy je vytváříme.

Dalším zlem, které vytvářejí, je zastření našeho rozumu, jako schopnosti správně rozlišovat dobré a zlé, co nás k Bohu přivádí a co nás od něho odvádí.

Třetím zlem je náš zlý osud, který je následkem zlé energie vysílané k nepřátelům. Podle karmického zákona se tato energie k nám vrací zpět se stejnou silou, jakou jsme do ní vložili. Nejen, že nedosahujeme vysvobození z tohoto nebožského světa, ale námi vytvářenou silou své nenávisti se do něho stále víc a víc poutáme. Překročí-li naše nenávist určitou míru, rodíme se dokonce ve světech pekelných, kde se na nás vybíjí právě ta energie zla, kterou jsme ve své mysli vytvořili. To nezná slitování, protože to je něco, co zlo nemá ani nemůže mít.

Největším zlem každé nenávisti a hněvu je však oddělení od Boha, uzavření se jeho dobru a život bez něho. Nenávist a hněv jsou smrtelnými hříchy, proviněním proti nám samým, které nás vylučují z Boha, protože Bůh je láska. Kde je hněv a nenávist, není zcela jistě ani Bůh.

Od všech těchto zel nás chrání láska k našim bližním, ať jsou jakkoliv zlí. Tam, kde je láska, tam je i Bůh, protože On je láska. Kde je láska, tam není a nemůže být nenávist ani hněv v jakékoliv podobě.

Nemusí to být ani láska osobní. Plně stačí neosobní, vše zahrnující vnitřní láska, která je podobná slunci. To také šíří své dobro světla a tepla na všechny aniž by rozlišovalo osoby.

Taková láska je naším mocným ochráncem před jakýmkoliv zlem nepřátelství a zloby. Kdo v sobě cítí takovou lásku, zakouší v sobě Boha jako lásku i její dar blaženost a štěstí.

V zevních projevech lásky naopak musíme rozlišovat pomocí nauky a moudrého poznávání, abychom pod jejím vlivem nepřestali vidět zlo jako zlo a nepodporovali je zaslepeni nemoudře namířenou láskou. Pravá láska je moudrá a nikoliv pošetilá. Dobře ví, že naši milí nemají zdaleka vždy pravdu, protože jsou nám milí a naši. Mohou se mýlit a dokonce podléhat zlu v některých směrech.

Tady platí vždy: „Podle skutků poznáte je“ a „strom poznáte podle ovoce, které nese“.

Z toho vyplývají i rady, které nás chrání před upadnutím do moci zla ve všech jeho podobách.

Prvou je neosobní stav lásky – Boha, která neustále září z našeho srdce. Tato láska, znovu zdůrazněme, je vnitřní a je obrovským dobrem pro všechny lidi a celý svět taková, jaká je. Pokud někdo tvrdí, že se musí projevovat zevně například zachraňováním světa, jinak není pravá, není z Boha lásky ani duchovní, ale nevědomý nevěřící a nic víc. Cení si víc prospěchu světa a jeho obyvatel než Boha a života v něm, protože je materialista.

Ale i vnitřní láska „bez skutků“ je obrovským dobrým skutkem toho, kdo ji chová, protože jí, její mocí, pomáhá svým dobrem celému světu. To jsou oni Ježíšovi blahoslavení šiřitelé pokoje. Dokud v nás láska září, nemá k nám zlo přístup. To je obrovská moc lásky, která je bohužel široce neznámá.

Již to, že ji chováme, zamezuje myšlení, cítění a jednání ve zlu a proto i šíření zla ve světě. Proto je sama o sobě i bez zevních skutků dobrá.

Toto jsou holé základy jakéhokoliv duchovního úsilí, které je nezbytné uplatňovat trvale okamžik po okamžiku v našem myšlení a chování, pokud opravdu chceme Boha. Střežit mysl i před těmi nejmenšími záchvěvy nepřátelství, hněvu, pýchy a závisti. Každou chvilku, ve které je chováme, jsme v moci zla a nikoliv pod ochranou boží lásky.

Pokud se včas nevzchopíme a nezačneme zlo takto rozpouštět a bránit se mu, dopadneme jako Smolíček Pacholíček, který dovolil Jezinkám, aby si ohřály prstíček v jeho jeskyni, která je symbolem našeho nitra. Zlo, kterému dovolíme, aby vstoupilo do naší mysli, nás odnese pryč od jelena se zlatými parohy – mistra.

Kdo tak stále a bez přerušení nečiní a nežije v lásce, není na stezce k Bohu, ale jen v moci sil zla, které ve své mysli chová. I když se dobře soustřeďuje, soustřeďuje se ve zlu, protože nemá láska a nerozlišuje dobré od zlého, síly dostředivé od odstředivých, ale je pod vládou zla a svého ega: je zajatec stavu bez Boha.

V lásce a v bdělosti nad myslí, jak byly popsány, plníme společně trojjediné přikázání lásky. Lásku k Bohu plníme tím, že v ní trvale zůstáváme a neodháníme jej od sebe nenávistí, hněvem, pýchou a závistí.

Bližní milujeme již tím, že jim neškodíme zlem nepřátelství a hněvem.

Sebe pak milujeme tím, že zůstáváme ve svém jediném pravém dobru – lásce, jíž Bůh je.

Jak prosté, ale moudré. Pravé spojenectví lásky a moudrosti, láska plná moudrosti a láskyplná moudrost.

Bez toho jsme nic a nic nemáme, jak dobře ví apoštol Pavel. I když meditujeme dnem i nocí, ale nemilujeme Boha, bližní a sebe, ale dovolujeme zlu, aby v nás žilo a vládlo nám, pořád jsme nic a nic nemáme. Vlastně máme: své zlo a ego. Ty nám měří podle sebe.

To, co se odehrálo a stále odehrává v našem společenství, je právě toto a nic jiného. Kdo včas neprohlédne a nerozhodne se, kam chce patřit, má jedinou naději: nenávist, hněv, pýchu a závist neboli přesně to, co stále svou myslí vytvářejí.