Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Není vyšší síly, než je síla vědomí. K čemu je namířena, jedno zda vědomě či nevědomě, to oživuje a to se stává skutečností, samozřejmě podmíněnou a dočasnou. Bez přivrácení pozornosti vědomí nic nemůže existovat, což platí i o všech druzích projeveného Boha.

Ten se svým uctívatelům nejčastěji zjevuje ve vizích a v takovém tvaru, v jakém si jej představují a uctívají. Bhaktové všech náboženství ve své lásce k božské podobě, která je jim blízká, ji svou pozorností a tvořivou silou své mysli vytvářejí, a ta k nim přichází nejčastěji ve vizích. To platí o všech podobách božích – o Šivovi, o božské matce i o Ježíšovi. Světci je v jimi zvolené podobě zakoušejí, a to tím více, čím víc na ně takto obracejí pozornost a čím víc je milují a myslí na ně. Počínají-li si takto dlouho a s veškerou silou své lásky, která pozornost jejich vědomí vede samovolně a nevědomě ke zvolenému ideálu, ten je stále více a více silou vědomí oživován. Nakonec s ním mohou dokonce i rozmlouvat a on jim skutečně odpovídá. V literatuře je takto dobře popsán vztah Rámakrišny k jeho božské matce. V křesťanství nalezneme výraznou obdobu ve vztahu Faustyny Kowalské k Ježíšovi v jejím „Deníčku“. Jsou popsány i případy, ve kterých horlivým uctívatelům takto ožívají i sošky jejich duchovních ideálů a ti s nimi rozmlouvají a jednají jako s živými bytostmi.

Maháriši nás před takovým uctíváním varuje: nevede k nejvyššímu poznání ani k vysvobození. Proč? Protože nejvyšší Skutečnost je beztvará a je jí vědomí Já jsem. I ty nejvyšší vize jsou předmětné, vědomí Já jsem je subjekt, my sami. Jednou, jako vše projevené i tyto vize pominou a čím byly radostnější, tím víc žalu jejich zmizení způsobí. I lpění na Bohu ve tvaru je nevědomostí, jejímž následkem je nesvoboda a utrpení.

Protože při popsaném způsobu uctívání jsme zaměřeni zevně a předmětně, brání nám v pokroku na stezce, protože nejvyšší Skutečnost není zevní, ale vnitřní, není objektivní, ale subjektivní. V tomto směru je velmi poučný případ Rámakrišny, který měl velké potíže po zasvěcení nahým asketou Totapurim v uskutečnění cíle advaity, jímž je beztvaré brahman. V meditaci na ně jej rušily vize božské matky.

Božská zjevení svým uctívatelům někdy i odpovídají na dotazy. Hodnota těch odpovědí je podle mého soudu relativní a nikoliv absolutní. Vize božské matky Rámakrišnu nepoučily o realizaci brahman. To učinil až Totapuri. Jestliže Ježíš ve vizích Faustyně Kowalské vypráví o tom, jak stále ještě trpí, protože lidé nevěří v Boha atd., musíme si vážně položit otázku, jak je jeho utrpení v nebesích, kam vstoupil, vůbec možné.

Kdo by nechtěl rozmlouvat s Ježíšem či s božskou matkou. Avšak i tyto vysoké bhaktické stavy mají zřejmě své stinné stránky. Ne vše, co nám tyto božské podoby sdělují, je nejvyšší pravdou a přímou stezkou. Již vůbec nejsou koncem stezky, protože nejvyšší božství je beztvaré. Je silně pravděpodobné, že vize božských osob nám často říkají jen to, co si sami představujeme a myslíme, například stále trpícího Ježíše – a nikoliv pravdy nejvyšší.

Pokud na těchto projevech ulpíme, stávají se velkou překážkou, kterou překročit je velmi obtížné. Není na škodu uctívat mistra či Boha pomocí tvaru, ale čiňme tak ve správném duchu. Neztotožňujme projev, spodobnění, vizi za nejvyšší, beztvaré božství a nehledejme je zevně, ale v sobě.