Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

City jsou slepé, ale mocné. Proto jsou velmi nebezpečné: pokud je neovládáme, protože nerozlišují dobré – zlé, spásné – nespásné, snadno se vlivem jejich moci chováme nesprávně a proto i trpíme. Před takovým utrpením nás nechrání ani čistá láska, když ji bez rozlišení propadneme.

Pokud city přinášejí nesvobodu a utrpení, není to proto, že jsou samy o sobě zlé nebo naopak dobré a dokonce božské, ale proto, že se jimi necháváme nevědomě ovládat, aniž bychom správně rozlišovali. Samozřejmě zlé city jsou vždy zlé, protože škodí nejvíce nám samým. Řeč je o citech, které se často bez rozlišení považují za dobré. Ta pravda platí o všech citech včetně lásky.

Nebezpečí, že nás nějaký cit k naší škodě ovládne, je o to větší, že jsou nejen mocné, mají velkou sílu, ale jsou i příjemné. Dávají často velkou blaženost až rozjařenost, euforii. Ani ta sama o sobě není dobrá.

Dobré city nám přinášejí uspokojení, pohodu až blaženost a proto se samovolně snažíme o jejich naplnění. Tomu jsme ochotni věnovat mnoho sil a času, často i celý život, což platí jak obrazně tak doslova.

To se nám zákonitě nikdy úplně a trvale nedaří a dokonce ani zdařit nemůže.

Důvod? Snažíme se nevědomě a nesprávně. Nezkoumáme city takové, jaké jsou, čím jsou, jak působí a co dát mohou a co nikoliv a hlavně za jakých podmínek.

Prvé zjištění je zřejmé. City nejsou Já, nejsou naší božskou podstatou, vědomím Já jsem a proto samy o sobě nemohou poskytnout trvalé štěstí a blaženost.

Kdo v něco takového doufá, doufá marně a pokud se věnuje pouze uspokojování svých citů, dělá lokavičáru – zaplétá se do nebožského světa a je v moci zlé, pravdu zahalující nevědomosti.

Pravé, trvalé štěstí a blaženost leží ve směru stezky k Bohu a nikde jinde. Snažit se o jeho dosažení tam, kde není, je bloudění.

City včetně citu lásky jsou ne-já, nejsou Bohem. Každý jednotlivý cit i všechny dohromady, je jen výtvorem naší mysli, výtvory její tvořivé moci.

Proto pro ně pro všechny včetně lásky platí pravidla duchovního rozlišování, vivéka a neztotožňování s nimi.

Kdo své city nerozlišuje, přijímá je bez rozlišování za své, ztotožňuje se s nimi a jedná pod jejich vlivem, byť by byly dobré nebo dokonce „svaté“ (často jen zdánlivě), není na stezce k Bohu, protože neovládá svou mysl. Mysl v podobě citů ovládá jeho.

Výsledkem je, že se ze všech sil snažíme získat a držet to, co city uspokojuje a vyvolává. Naším cílem není Bůh, ale předměty nebo bytosti, které nám citové uspokojení přinášejí.

To má dvojí neblahý následek. Neblížíme se k Bohu, který jediný nejvyšší citové uspokojení poskytuje, ale naopak ztrácíme svou svobodu, protože jsme své štěstí a spokojenost pevně spojili s předměty a bytostmi nebožského světa. Výsledkem je, že vždy po pomíjivých chvilkách uspokojení nebo štěstí, zákonitě přicházejí rozčarování a utrpení.

Závislostí na citech a otročením pod jejich vlivem jsme vytvořili i závislost na světě, který nám zákonitě plné a trvalé citové uspokojení nemůže poskytnout a všechny své síly a čas věnujeme dosažení tohoto nedosažitelného cíle.

Čím víc se takto snažíme, tím víc vzrůstá naše nesvoboda, která je závislostí na tom, co je nebožské. Současně naše umanuté hledání potěšení a štěstí tam, kde není ani nemůže být, nás tak oslepuje, že nejsme schopni vidět marnost a nesmyslnost našeho počínání. Plně se nás zmocnilo přesvědčení „nemohu jinak, city a lásku nelze ovládat.“

Pravda je přesně opačná: city, včetně lásky je možné nejen moudře ovládat, řídit, ale je to, pokud chceme dosáhnout Boha, naprosto nezbytné.

Připomeňme, že mezi city je nutné zahrnout i všechny nálady, smutky, pocity sklíčenosti, viny a další. Pokud je nezpředmětňujeme, nerozlišujeme a nerozpouštíme v pozorujícím vědomí, tak nás plně ovládají a to tím víc, čím víc se jim poddáváme a podléháme. Neovládaná mysl je horším tyranem a naším mučitelem než ti zevní.

V citovém a dokonce smyslovém potěšení a uspokojení není jako v takových samo o sobě nic nesprávného nebo špatného. Samozřejmě za zásadního předpokladu, že jsme jejich pány a nikoliv otroky a že nejsou dosahovány na úkor stezky ani druhých.

Pokud se většinou začátečníkům radí, aby se jich zřekli, je to právě proto, že jsou jejich otroky: nejsou schopni je správně rozlišovat, ztotožňují se s nimi a jsou jimi plně ovládáni. Proto je lépe dříve, než se s nim naučíme správně, duchovně zacházet, se jich dočasně vzdát úplně.

Zdůrazněme, že toto odříkání, askeze není samoúčelná, ani ctnostná jako taková, ale dočasná a účelová.

V souvislosti s láskou panuje snad nejhorší nevědomost v celé duchovní oblasti.

Je pravda, že láska je Bůh v tom smyslu, že je částí Boha. Považovat ji za jeho nejvyšší část nebo dokonce ji absolutizovat, je již prvý velký omyl.

Bůh je nejen láska, ale snad ještě mnohem víc ryzí vědomí Já jsem, ale i tvořivá moc a inteligence neboli moudrost. Jistě: miluje nás, ale moudře, s rozlišením, ale nikoliv bez podmínek. Milovat nemoudře, neinteligentně bez rozlišování není vůbec vznešené, ale nebožské. Je velkým zlem a nevědomostí, které plodí bolest a utrpení.

Ani Bůh takto nemiluje, ale velmi rozlišuje ty, kteří jej opravdu milují od těch, kteří ho odmítají. Také nám nejen neustále neodpouští naše provinění, ale tvrdě a nesmlouvavě trvá na plné naší zodpovědnosti za vše, co činíme ve své mysli i zevně.

Zákon příčiny a následku, který nám vrací výsledky našich duševních i tělesných činů, ustanovil On a nikdo jiný. Představa, že stačí se pomodlit „odpusť nám naše viny“ a je nám odpuštěno, protože nás Bůh miluje, je úplně scestná. Je výtvorem zlem ovládané mysli, která si představuje, že si může dělat celý život co chce. Pak se před smrtí kaje a je jí vše odpuštěno, protože Bůh je přece milosrdný a láska – co lepšího si zlí lidé mohou přát?

Bůh je však i spravedlivý a odpouští teprve tam, kde je odpuštění zasloužené. Součástí této zásluhy je i „zaplacení“ značné části našich karmických dluhů, jak připomíná i Ježíš: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

I my máme a jsme dokonce povinni rozlišovat ve své lásce – nemilovat to, co jí není hodné, ale milovat na prvém místě, trvale a celou svou bytostí Boha. Viz prvé, nejpřednější přikázání.

Nemáme rozhodně milovat všechny lidi bez rozlišení, ale máme svou lásku moudře řídit. Zlým lidem a těm, kteří odmítají Boha, se vyhýbáme, aby nám svým zlým a nebožským vyzařováním neuškodili a neodvrátili od Boha.

Proto pro všechny city včetně lásky platí totéž, co pro ostatní výtvory naší mysli.

Neustále nad nimi bdít alespoň ve vědomí sebe si vědomého pozorovatele. Udržovat si od nich odstup: nejsem nic, co pozoruji. Nepřijímat nic za své, jako sebe. Rozlišovat z hledisek dobré – zlé, spásné – nespásné. Zlé a nespásné rozpouštět nezaujatým pozorováním.

Cílem není být bezcitný, být bez citů, ale nebýt jejich nevědomým otrokem. Nepřijímat je bez zkoumání za své. Nejednat s nimi automaticky v souladu, ale moudře ve shodě s naukou. City nesmí ovládat nás, ale my je. Zejména nemilovat, co není hodno lásky a nebožský svět, světské lidi, nevázat své dobro a štěstí na ně.

I v lásce samé musíme rozlišovat, jak rozlišoval i Ježíš. Láska patří na prvém místě a trvale Bohu a láska k bližním je jí podřízena. Má existovat v rámci lásky k Bohu. Nemáme milovat své bližní pouze jako osoby, ale pro Boha, který je v jejich nitru.

Tam, kde je stavěna láska k bližním proti lásce k Bohu a dokonce upřednostňována, tam se do ní vloudilo zlo. Obětovat vlastní stezku k Bohu pro zevní prospěch lidí, kteří o Boha nedbají nebo jsou dokonce zlí, není naprosto pravá láska, ale působení zlých sil, které se nás snaží vzdálit Bohu.

Kdo toto neví, není moudrý ani správně, moudře nemiluje, ale je v moci zla.

Láska, která má nad námi moc a poutá nás k nebožskému světu a jeho bytostem místo k Bohu, není ani dobrá, natož božská, ale zlá. Proto také plodí nesvobodu v podobě připoutanosti k tomu, co milujeme a k závislosti na tom a utrpení.

Pravá láska miluje na prvém místě Boha a pravdu. Neznesvobodňuje nás, ale osvobozuje. Neplodí utrpení a zlo, ale dobro a blaženost. Láska, která přináší nesvobodu, zlo a utrpení není pravá. Nikoliv sama láska, ale to, jak milujeme. I správně milovat, to jest používat lásku, se musíme učit. Jak, bylo popsáno.

Hlavně nevěřme, že „srdci se nedá poručit.“ Dá a síly zla nedělají neustále nic jiného než uchvacují naši lásku a poutají ji k věcem nebožského světa a ke zlu.

Také nevěřme falešným hlasatelům lásky, že musíme s láskou každého bez rozlišení objímat a tím ho změnit. Vrazí nám za odměnu doslova nůž do zad.

Využijí naší nevědomosti, doslova hlouposti ve svůj prospěch a ještě se nám vysmějí jako idiotům a budou mít pravdu. Hloupost není ctnost.

Tuto hru o naše srdce musíme moudrostí prohlédnout a osvobodit je z moci zlé a utrpení plodící nevědomosti, která nás prostřednictvím lásky ovládá.