Mistři o mistrech
Jiří Vacek
Ramana Maháriši nás učí:
„Mistr je Bůh. Mistr, Bůh a milost je jedno, a to samé. Mistr není osoba, ale vědomí Já jsem. Jen mistr může poznat mistra. Podle osoby nemáme mistra posuzovat. Bez mistra je dosažení nemožné. Těžiště mistrova vyzařování je v jeho mlčení, ve kterém z jeho osoby září Bůh, vědomí Já jsem“.
Jak jasná slova, jak málo je žáci chápou. Zdar žákovy stezky závisí plně na mistrovi, z jehož osoby vyzařuje Bůh, který rozpouští žákovo ego a budí do vědomí božství v jeho nitru. Právem bychom mohli očekávat, že si mistra, který je milostí boží, jež se jim dostává, budou vážit a projevovat mu náležitou úctu a vděčnost. Mnohdy je opak pravdou, jak dobře ví Swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu!“
Jak se taková neúcta projevuje? O tom obšírně píše Guru Rinpočhe ve výborné knížečce „O překážkách na duchovní stezce“. Vyjímám:
Když budeš pobývat v přítomnosti gurua, objeví se démon nedůvěry v něj a budeš jej pokládat za sobě rovného. Známkou tohoto vlivu bude to, že se staneš slepým vůči přednostem gurua a začneš na něm vidět i ty nejmenší chyby; budeš šířit pomluvy o skutcích této bytosti, obdařené moudrostí; budeš zneužívat učení k získání majetku a k vlastní obživě. Začínajíc u Dharmy, budeš končit v pekle. Tento démon je skutečně obludný. Abys ho zneškodnil, uč se nahlížet gurua jako samotného buddhu.
Toto dobře zná i Ježíš, když nás varuje, že konce takových lidí jsou horší než jejich začátky. Staří mystici přirovnávali stezku k výrobě vína z hroznů. To je ona práce na vinici. Když postupujeme nesprávně, nevznikne víno, ale ocet. Z octa již nikdo nikdy víno neudělá. Takoví lidé se skutečně stávají démony, kteří pronásledují vše opravdu duchovní včetně mistrů.
Zbloudilí žáci se nejen neřídí Rámakrišnovým: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň nebo od něho s hanbou odejdi“, ale ochotně se přidávají k jeho odpůrcům a pomlouvají jej ze všech sil. Stávají se z nich jeho nepřátelé. Tak jsou postihováni všichni mistři. Přečtěme si například evangelia a uvidíme, kolik Ježíšových následovníků jej opustilo „pro tvrdá slova“. Jidáš je prototyp těchto zrádců. Kolísají však i ti nejbližší. Petr zapírá Ježíše, Tomáš málo věří a podobně.
Mistr kromě toho, že vede žáky svým vyzařováním božství, jim i pomáhá tak, že na sebe bere jejich „hříchy“- zlé a Bohu nepřátelské sklony a rozpouští je.
Rámakrišnovo evangelium o tom mluví jasně. Vyjímám ze záznamu z 22. dubna 1886: Rámakrišna: „Tělo mistra trpí, protože učí lidi. Je to podobné Ježíšovu ukřižování. Můj názor se nyní mění. Myslím, že nemám probouzet duchovní vědomí každého. Lidé jsou v Kalijuze tak hříšní. Když probouzím jejich duchovní vědomí, musím přijmout břemeno jejich hříchů“.
Výsledkem pomoci, kterou Rámakrišna poskytoval hledajícím a tím bral na sebe i jejich zátěž, byla rakovina hrdla. Proto umíral pomalu hladem, protože nemohl jíst. Na poslední fotografii je jeho tělo již jen pouhou kostrou.
Krátce před smrtí předal Narendrovi, pozdějšímu Vivékanandovi, duchovní sílu, která jej ponořila do samádhi. Když se z něho probral, Rámakrišna mu řekl: „Dnes jsem ti předal vše, co mám a nyní jsem pouze chudým žebrákem. Touto silou prokážeš světu nesmírné dobro a nevrátíš se, dokud svou práci nevykonáš“. Pak mistr žil ve svém žákovi, dodává autor M.
I pro žáky, jako je Vivékananda, je charakteristické, že když viděl tělo svého mistra umírat v mučivých bolestech, tak o něm pochyboval a pomyslel si: „Jestliže (Rámakrišna) i uprostřed těchto mučivých bolestí potvrdí své božství, teprve pak jej přijmu za boží vtělení“. Pak zůstal sám vedle mistrova lože. Ten se usmál a se zbytkem posledních sil řekl: „Ten, kdo byl Ráma a Krišna, je nyní v tomto těle Rámakrišnou – avšak nikoliv ve tvém vedantickém smyslu“. Narendra se hluboce zastyděl.
Obdobně mluví o přebírání zátěže žáků Ramana Maháriši a o jejím zhoubném vlivu na tělesném zdraví mistra. Sám rovněž – lépe jeho tělo – umírá bolestně na rakovinu.
Život mistrů není, vzato ze stránky těla, radostný. Jsou opouštěni žáky, které doslova roky nesli na svých zádech vzhůru. Ti je místo vděčnosti a úcty ještě pomlouvají. Negace, kterých je zbavili, jim trýzní jejich těla.
Jejich osud shrnuje sufijský mistr Šejch San ám takto: „Šťastni jsou ti, kteří dospějí na konec cesty a spojí se s Milovaným. Jsou svobodni, neboť žijí ve svazku s Bohem. Smutný je osud těch, jejichž posláním je vést jiné k dosažení cíle cesty – musí se vzdát nádherné jednoty a zůstat spoutaní, neboť tak si to přeje On, a tak ho to těší“.
Toto vše dobře zná i svatá Terezie od Ježíše. Upozorňuje ty, kteří kráčejí k Bohu, že zdaleka nejsou dobří, ale i jim vládne „hřích“. Mají si dobře uvědomovat svůj stav, což není nic jiného než nabádání k pokoře, která jedině nás chrání před tím, abychom uráželi Boha, který k nám přichází v osobě mistra. Cituji z knihy „Vnitřní modlitba“.
Rady praktikujícím modlitbu klidu. Nepředpokládám, že budou už bez hříchu nebo že neupadnou do nějaké chyby. Bylo by ostatně jen na místě, aby o to úzkostlivě dbali, když už začali zakoušet ony projevy přízně. Jsme však tak ubozí ! Proto naléhavě doporučuji, abychom nikdy nezanechali modlitby, nebot' její pomocí poznáváme svůj stav, litujeme, že jsme urazili Boha a získáme sílu povstat. Ano, ano, věřte mi! Kdo se vzdálí od modlitby, je ve velkém nebezpečí. Nevím, chápu-li dobře to, co říkám, neboť, jak už jsem vícekrát poznamenala, soudím podle toho, co se stalo mně. (Život 15,3)
Právě proto, pro zlo v nás, jinak řečeno pro naše hříchy, nás Ježíš varuje: „Nestavte svůj dům na písku, ale na skále“. Dům na písku, to je náš nedostatečný duchovní život. Ten se snadno zvrátí v pravý opak.
Co je onou skálou, na které má stát náš duchovní život? V prvé řadě sám Bůh, kterého nám zastupuje mistr. Dále provedené pokání, což je úplná a trvalá změna našeho způsobu myšlení, cítění a jednání. Z toho pak vyplývá pravá pokora, což je plné vědomí našeho pádu od Boha, ve kterém se nacházíme a pochopení, že dokud se nezbavíme ega, padlého Adama, nemáme jinou naději než trvalou nevědomost, nesvobodu a utrpení.
Kdo neprodělal pokání, očistu a nezískal pravou pokoru a neváží si mistra, staví na egu neboli na písku a jeho dům spadne při prvém otřesu. Vina je samozřejmě na něm a nikoliv na mistrovi nebo dokonce na Bohu. Kdo věří víc své chytrosti než boží moudrosti, kterou nás učí mistři, ať si stěžuje sám na sebe. Má přesně to, co chtěl: život v egu odpadlém od Boha. Udržuje se ze všech sil v příčině, pro kterou od Boha odpadl: Myslí si, že je mu roven, a že jej nepotřebuje.