Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jak uvádí nakladatel Aleš Adámek, tento mistr se v dnešní době těší zvýšené pozornosti jako jeden z představitelů indické filosofie advaity.

Sám jsem byl jedním z prvních, kteří českou duchovní společnost před více než patnácti lety s životem a učením tohoto mistra seznamovali. V dnešní době rychle za sebou u nás vyšly jeho tři knihy. To, že české vydání jedné z jeho knih vyšlo hned po dvou letech od vydání anglického, je dobrým vysvědčením pro duchovní zájemce u nás.

Z rozsáhlé literatury jsem vybral některé důležité informace o tomto mistrovi a zveřejnil jsem je v 10. díle svých pamětí „Jak jsem hledal Boha“. Čtenář je nalezne na straně 49 a dále.

Zde z nich zveřejňuji výtah od strany 49 do strany 51. Obsahuje i některé mistrovy názory, které jsou značně netradiční.

Zájemci si mohou desátý díl pamětí s pojednáním o mistrovi u nás obstarat.

Šri Nisargadatta Maharádž (1897-1981) - Jak žil a učil.

Výňatek:

Pro pochopení mistra je důležité vědět i jak žil. Proto stručně: v roce 1924 se oženil, měl děti a byl živ z obchodů s cigaretami. Celý život sám kouřil. Svého mistra poznal, když mu bylo 34 let (1931). Jeho mistr, Siddharamešvar Maharaj (1875 - 1936) byl předposledním mistrem posloupnosti mistrů duchovní školy Navnath Sampradaja, Nisargadatta byl zřejmě posledním. Jeho mistr mu neudělil právo jmenovat svého nástupce. O této škole víme poměrně málo. Většina jejich stoupenců žila rodinným životem a nikoliv jako sanjasíni. Jeho mistr zemřel asi v roce 1934. Mistr dosáhl poznání ve stáří 37 let (1934) až po smrti svého mistra za neustálé práce pro zabezpečení výživy rodiny.

Způsob, jakým dosáhl poznání, je popsán v knize „I AM THAT' od M. Frydmana, str. 52. Cituji:

„Žádná stezka není krátká ani dlouhá. Někteří lidé jsou však více opravdovější, jiní méně. Řeknu vám svůj případ. Byl jsem prostý člověk, ale věřil jsem svému mistrovi. Co mně řekl, to jsem dělal. Řekl mně, abych se soustřeďoval na Já jsem, což jsem dělal. Řekl mně, že jsem nad vším, co lze vnímat a chápat, a já jsem mu věřil. Odevzdal jsem se mu srdcem i duší, svou veškerou pozornost a věnoval mu všechen volný čas, který mně zbýval po práci pro zabezpečení rodiny. Výsledkem mé víry a opravdového úsilí, bylo, že jsem si uvědomil své Já za tři roky." Konec citace.

Několik let (snad tři) prožil v bezdomoví, a pak se vrátil k rodině a ke svému obchodu. Učil v podkrovní místnosti domu v Bombaji, ve kterém žil až do své smrti. Neměl ášram. Následující zprávy o mistrovi čerpají z internetového tisku „Remembering Nisargadatta Maharaj" (Vzpomínky na N.M.) a také z dalších knih o mistrovi. Vzpomínky tvoří rozhovor Haniet a Davida Godmana.

Učení Nisargadatty je přísná advaita. Není oč usilovat, jsme TO. Své posluchače pouze slovy poučoval o této pravdě, postup, jak si ji uvědomit, neučil. Neučil átmavičáru a s žáky nemeditoval. Pokud se někdo pokusil v jeho přítomnosti meditovat, rázně meditaci přerušil, což je velmi podivné. Ač advaitin, přece 5 x denně až do své smrti prováděl bhadžany, uctívání zpěvem a hudbou. Konaly se odpoledne. Sám hrál na činely. Se zavřenýma očima do nich tloukl takovou silou, že hluk bylo slyšet až o dvě ulice dále. Také, byl-li požádán, zasvěcoval do sanskrtské mantry. Byla dlouhá a zašeptal ji pouze jednou do ucha. Když si ji někdo hned nezapamatoval, nikdy již mu ji nezopakoval. Prakticky nikdy nemluvil o své stezce a zkušenostech z ní. Jediný popis jeho uvědomění je ten, který uvádím. V mnoha knihách o něm, které mám, jsem nic jiného nenašel, což je jistě škoda. Zkušenosti opravdového hledajícího, který živil rodinu a současně usiloval o poznání a uspěl, by jistě prospěly mnoha hledajícím. Jen na okraj se dozvídáme, že měl velmi panovačnou ženu, která mu stále nakazovala, co má dělat. Zemřela, když mistrovi bylo asi 40 let. Poznamenal, že její smrtí získal svobodu…

Ve svém chování k návštěvníkům zdaleka nebyl neustále láskyplný, jak si někteří lidé pošetile mistra představují. Naopak často byl velmi prudký, nedůtklivý až neomalený a na posluchače křičel. S kým nebyl spokojen, toho prostě vyhodil. Zásadně se odmítal bavit o běžných duchovních námětech, jako je znovuvtělování, běžná duchovní praxe atd. Nebyl mistrem pro každého. Začátečníky nepřijímal.

Na přímý dotaz, kolik lidí pod jeho vedením dosáhlo poznání, odpověděl: „Co je vám do toho". D. Godman sám uvádí, že ví pouze o dvou lidech. Jedním je Kanaďan, který zůstal neznámý a druhým M. Frydman. Ten však byl spíše žákem Ramana Mahárišiho a také navštěvoval Swamiho Ramdase z Kéraly.

Mistr velmi zdůrazňoval zážitek vlastní smrti u každého hledajícího, kterého měl být pozorovatelem, což je zřejmě známá mystická smrt.

Nisargadatta neuznával v rozporu se všeobecnou tradicí indické filosofie nauku o karmě a reinkarnacích. Stalo se, že jeden z návštěvníků se na tento námět zeptal. Mistr vzplál a několik minut klel ve své rodné řeči. Pak se návštěvníka zeptal (přibližně): „To nevíte nic lepšího?" V rozporu s tím jindy vyprávěl, že návštěvníci ze Západu, kteří u něho tvořili většinu, jsou za odměnu převtělené opice, které pomáhaly Rámovi v boji proti Ravanovi...

Stejné záchvaty hněvu v něm vyvolávalo slovo „úsilí". Tvrdil, že je naprosto vše již předurčeno.

Konec výňatku.

Stať o Nisargadattovi v pamětech pokračuje několika stranami dále. Jak je z líčení zřejmé, mistr se svým vystupováním a názory velmi lišil od běžných představ, jak má mistr vypadat.