Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Meditační skupiny na celém světě ve všech dobách vznikají kolem osoby mistra. To je zákonité. Jeho vnitřní odhalené božství k němu přitahuje ty, kteří touží po Bohu, a proto se kolem něho seskupují. To není vyvoláno pouze zevním kázáním nauky, ale jejím vnitřním uskutečněním.

Pouzí kazatelé bez vnitřního dosažení, které propůjčuje sílu k jejich působení, nemají proto zákonitě úspěch, a často proto natropí i mnoho škody. Každý má nejprve v sobě uskutečnit Boha a teprve pak jej, jeho poznání, učit. Jinak učí to, co sám neumí ani nedělá.

Mistr je nejen zakladatelem skupiny, ale svou duchovní silou ji i udržuje v existenci.

Když mistr skupinu opustí nebo zemře, taková skupina téměř vždy přestane existovat. Trvá dál pouze tehdy, když mistr po sobě zanechal své žáky, kteří dosáhli mistrovství s jeho pomocí.

Malou meditační skupinu mohou založit i žáci, kteří nemají možnost pravidelně s mistrem pobývat. Takové skupiny, pokud chtějí existovat, musí být vhodným způsobem na mistra napojeni a udržovat s ním duchovní spojení. Děje se tak zejména účastí na setkáních celého společenství ke společné meditaci.

Mistr nepomáhá pouze jednotlivým hledajícím, ale celé skupině a celému společenství. Již tím, že pouze existuje, svou pouhou přítomností vyzařuje do svého okolí vědomí božího Já jsem. Skutečně a opravdu, jak říká bible, „chodí s Bohem“ a přinášejí jej všude tam, kde se tělesně nacházejí.

Udržuje duchovní život společenství a pozdvihuje tak mocně úroveň všech jeho členů. Této pravdy by si mělo být společenství jako celek plně vědomo a svého mistra si vážit, chránit a vytvářet mu co nejlepší podmínky pro jeho práci. Zde neplatí mechanická rovnost, ale skutečný rozdíl žák, který se učí a teprve dosahuje, a učitel, který dosáhl, a proto učí. Veškeré pokusy tento vztah chápat nějak jinak, jsou jen projevy ega posedlého zlem. Jeho vývody mají vždy jediný cíl: rozdělit skupinu, oddělit ji od mistra, a tak zabránit všem v duchovním pokroku.

Přesvědčení, že vést druhé na stezce není práce ani činnost, že si mistr jen tak nečinně sedí, je čirý, ale hojně rozšířený materialistický názor.

Jen to, že mistr bere společenství do vědomí a odevzdává je a jeho členy Bohu, je obrovskou pomocí, a nikoliv lenošením. Ač neviditelně, přece účinně mistr společenství takto řídí.

Ve vědomí těchto skutečností je zřejmé, že by společenství mělo velmi vážně brát názory mistra na své činnosti a řídit se jimi.

Mistr pomáhá skupině pouhou svou přítomností a nejen tehdy, když sedí a medituje. Já z něho září stále, i když mluví a jedná a dokonce spí, také vyzařuje Já. Já, jsou-li v nás odstraněny překážky jeho vyzařování a srdce je trvale otevřeno, září samočinně jako slunce, když zmizí mraky. I když mistra přemůže únava z duchovní námahy, kterou vynakládá na očistu a projasnění vědomí všech členů a zevně zaspí, Já z něho září vždy.

Za to si mistr nezaslouží posměch, ale naopak uznání za to, jak se obětuje. Trvá-li takové nasazení mistra dlouho, jako je tomu na meditačních setkáních, výsledkem je obrovská tělesná, duševní i duchovní vyčerpanost. Zbavit se jí trvá dlouho. Jen se to poněkud podaří, začíná další seminář a námaha a s ní i únava přichází znovu.

Čím je tělo starší a oslabené nemocí, tím hůře se vše snáší.

Jelikož z mistra září Já stále, i mimo formální meditaci, žáci by proto měli být neustále v jeho přítomnosti naladěni na záři Já z něho vyzařující a přijímat do svého nitra její působení a otevírat se mu.

To je pravá a nejvyšší odevzdanost mistrovi. Zevní poslušnost je nutná a dobrá ne pro mistra, ale pro žáka, ale nejvyšší je odevzdanost, vnitřní přijímání působení Já s postojem: „Buď vůle tvá“. To zahrnuje souhlas s tímto působením v nás.

Zevní padání na kolena před mistrem a vše tomu podobné, které není provázeno odevzdaností jeho působení, je jen plané a zevní počínání.

Samozřejmě určitá zevní úcta a slušnost jsou správné. Pozdravit a další projevy společenského slušného chování jsou nezbytné.

Uvedené je nejlepší a nejúčinnější využití mistra pro náš duchovní pokrok. Zdůrazněme, že se neobracíme k osobě mistra ani se na ni nesoustřeďujeme, ale duchovně – což platí doslova – využíváme záři jeho Já k tomu, abychom si je uvědomili i v sobě.

Mistr, tak jak bylo popsáno, skutečně pokládá svůj život za žáky a tak je přivádí k Bohu. Děje se tak jeho životem vnitřním, duchovním, a nikoliv zevním. I když se tak někdy děje dokonce i zevně, cílem to není.

Materialisté takové výroky o pokládání života a další chápou zevně, a proto i nesprávně, a na jejich základě šíří nedorozumění o podstatě mistrovy oběti za nás. Popírají vnitřní a hlásají zevní. Navíc z toho nesprávně vyvozují názory o jedinečnosti takové mistrovské osoby.

Všichni praví mistři jsou si v této oběti za druhé naprosto rovni a stavět jedny proti druhým je jen zlý materialismus a nic jiného.

Jediný způsob, jak zabezpečit pokračování duchovního života mistrovy skupiny, je vychování mistrovského nástupce. Pokud se tak nestane, skupina po jeho odchodu ztratí svůj duchovní náboj a nakonec se rozpadne.

Tuto pravdu vidíme potvrzenou všude kolem nás. K tomu, aby se někdo stal nástupcem mistra, zdaleka nestačí pouhé pověření, a to ani od samotného mistra. I pověření zákonitě neuspějí, pokud tomu neodpovídá jejich vnitřní dosažení.

I nejvyšší nauka bez toho, kdo ji uskutečnil, nic neplatí.

To, že mistr nevyžaduje zvláštní pocty a uctívání, jak je na východě zvykem, a je volně každému přístupný, je obrovskou milostí, kterou poskytuje.

Ne každý člen skupiny je si této milosti vědom. Jelikož se mistr zevně chová jako ostatní, u některých členů to vyvolává přesvědčení, že není ničím mimořádným, ale stejný jako my. Vzniká přesvědčení: „Je nám roven“. To je velký a škodlivý omyl, který přesně vystihuje swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra vyvolává neúctu“. Opravdu se tak děje a všichni, kteří tomuto omylu propadají, si velmi škodí. Svou neúctou, která je projevem pýchy, si mistra od sebe odradí a ztrácí jeho pomoc.

To, co kromě mistra udržuje skupinu pohromadě a umožňuje její duchovní růst, je jasná, jednotná, vysoce účinná a neměnná praxe. Není důležité se jen setkávat, ale i náplň těchto setkání. Tam, kde ji mistr jednoznačně neustaví a náplň se neustále mění a chybí to nejdůležitější – soustředění na Boha, chybí další podstatný prvek, který skupinu spojuje. Správná praxe skupinu nejen spojuje, ale umožňuje duchovní pokrok všech. Proto je tak důležité tuto praxi bez skutečně závažných důvodů neměnit. Neměnnost praxe platí zejména tehdy, když přináší při správném a vytrvalém provádění dobré výsledky.

„Strom se pozná podle ovoce“, platí i zde. Není rozumný důvod měnit něco, co se osvědčuje. Věčné pravdy platí stále stejně a nic skutečně nového nelze nalézt. Pro skupinu jsou proto velkým nebezpečím nafouklá ega, která by ráda skupinu a její praxi předělala k lepšímu – rozuměj podle sebe. To je opět jen pýcha a nic víc, která může velmi vnitřně skupinu rozladit.

Stálá správná společná praxe pomáhá skupině i celému společenství překonat nepřítomnost i nedostupnost mistra a pomáhá členům na stezce dál. Umožňuje její trvalou existenci.