Mějme rádi i své tělo
Jiří Vacek
Naše tělo je darem od Boha, je nástrojem, kterým žijeme ve světě. Je jak součástí světa, tak i zároveň částí naší projevené bytosti. Je naším spojem se světem a s našimi bližními. Ono je příjemcem vlivů světa a je současně řízeno naší myslí. Není dokonalé, ale i tak je pozoruhodné. Nebylo stvořeno k dokonalosti, ale je výsledkem naší duchovní úrovně. Máme přesně takové tělo, jaké nám podle karmického zákona náleží. Na konci života v tomto našem světě je jednou pro vždy odložíme. Pokud věříme v život po opuštění hmotného těla, je zřejmé, že nejsme tělem, ale tělo je naším pouhým dočasným příbytkem. Proto se s ním nemáme ztotožňovat a myslet a jednat, jako bychom jím byli. To je nejhorší druh modloslužby: klanění se modle těla, kterou považujeme za sebe a jeho prospěch za svůj prospěch.
Pak pro tuto modloslužbu zanedbáváme pravého Boha, vědomí Já jsem a lásku, ke kterému má na prvém místě směřovat naše snažení a starost.
Na druhé straně není jediného důvodu, proč bychom měli tělu jakkoliv ubližovat, protože tělo za nic nemůže. Je naše, protože nám podle karmického zákona patří. Starejme se proto o ně jako o cenný nástroj a udržujme je v dobrém stavu, aby nám dobře sloužilo na naší stezce k Bohu. Nikdy se s ním však neztotožňujeme ani nás péče o ně nesmí pohltit a stát se naším nejvyšším nebo dokonce jediným zájmem.
Z hlediska stezky i našeho zdraví tělu nejvíc škodí:
1) Přejídání – vyvolává tupost a ospalost.
2) Hladovění – bere sílu.
3) Velká námaha a následná únava. Pak chybí síla pro stezku.
4) Jednostranná potrava, ve které pro její malou pestrost chybí potřebné látky.
5) Myšlení pod vlivem nenávisti, hněvu, zla, závisti a dalších smrtelných hříchů. Tyto zlé síly naše tělo doslova otravují a jsou příčinou mnoha nemocí.
Není proviněním proti stezce se s chutí najíst, ale nedobré je neustále na jídlo myslet. Praxe jógických pozic je pomocným prostředkem na stezce, ale přímo k Bohu nevede. Na vyšších stupních stezky je Bohu vracíme, to jest produchovňujeme. Děje se tak vnitřní pránájámou, světlem a vědomím.
I pro naše tělo platí: „Já jsem, vědomí a láska, jsou toto tělo“. Nikoliv, že jsme tělem nebo, že hmotné tělo je Bůh, ale že i naše tělo je podstatně božské, že je součástí rozlišené nejvyšší Skutečnosti. I když je v současném stavu hmotou pokleslou z božského stavu, z hlediska své podstaty je božské jako vše. Je proto potřebné je Bohu vracet neboli užívat přednostně k práci na stezce a produchovňovat je.
Vědomý život našemu tělu, neboli potřebnou životní energii mu dodává prána, životní síla, která je součástí jediné nejvyšší boží tvořivé síly. Prací s touto silou ve vnitřní pránájámě se zbavujeme nejhorších pokleslých energií, jako jsou nenávist, hněv, pýcha, závist a další a tak se od nich čistíme a tím se vysvobozujeme z jejich moci. Působení pokleslých, zlých energií nahrazujeme božskou tvořivou životní energií. Tím zlepšujeme zdravotní stav těla, získáváme dostatek energie a lepší tělesnou pohodu.
Rozumný postoj k tělu a péče o ně pomáhají zdolávat obtíže stezky k Bohu. Ztotožňovat se se svým tělem a bez ustání se o ně výlučně starat, je obrovskou překážkou na stezce, kterou je nezbytné nejprve rozpustit. Dříve než se tak stane, nelze opravdu dobré a trvalé výsledky na cestě očekávat.
Přestat se ztotožňovat s tělem, to jest neustále myslet z postoje: „Já jsem tělo“ a přestat klást jeho požadavky na prvou stupnici našich hodnot, o které usilujeme, je jedním ze zásadních a základních požadavků, bez kterého je postup na stezce nemožný.
Je zřejmé, že o své tělo v každém případě po smrti přijdeme, ale my žijeme dál. Starat se proto po celý život výhradně o něco, co nejsme a jednou naprosto jistě ztratíme a zanedbávat to, co po smrti těla žije dál, je obrovské neštěstí a nezodpovědnost za nás samé a také modloslužbou a neláskou k Bohu. Jinými slovy připravujeme si život bez Boha a všeho dobrého, co poskytuje, až tělo odložíme.
Kdo miluje své tělo víc než Boha, nemiluje jej vůbec a také proto od něho nemůže nic dostat. To, jakým spojem k nám Bůh přichází, je právě naše láska. Kde není, Bůh k nám nemůže. Ne proto, že by nechtěl, ale pro náš nedostatek lásky k němu.
Není třeba mít obavy, zda nás má Bůh rád. Je-li láskou, nemůže nás nemilovat. O naši lásku k Bohu však musíme neustále pečovat, abychom ji neztratili.