Meditační řada na pozorovatele, soustředění na vnitřní zvuk, o sluchovém pozorovateli
Jiří Vacek
(přepis promluvy JV vydané na CD 28 - Živá nauka)
Tu átmavičáru můžeme dělat několika způsoby. Ten ze všeho nejlehčí je pomocí pozorovatele. Proč? Protože pozorovatelem jsme stále, a nejenže jsme jím stále, ale stále ho používáme, stále něco pozorujeme, neboli stále si něco svým vědomím uvědomujeme. Ať už tělo, mysl – to znamená její činnosti, zevní svět, nebo svět snový, nebo stav spánku beze snů, ač tedy říkáme, že je tam prázdno, což je obrovský omyl, protože jsme tam my jako pozorovatel toho prázdna. Vůbec taková ta vyjádření, že tam někde je prázdno, nic, svědčí o tom, jak zanedbáváme vědomí v nás, pozorovatele, protože mu nepřikládáme nejen žádnou důležitost, ale vlastně ani nevíme, že existujeme. Proto cesta k Já začíná tam, kde začínáme vědomě pozorovat, ale nejen vědomě pozorovat to, co je předmětné, ale hlavně samotného pozorovatele. Jinými slovy, musíme si uvědomovat nejen svět, tělo, mysl, prázdno, ale i to, co si toto vše uvědomuje. Abychom si to usnadnili, tak jsme vymysleli stezku – meditační řadu na pozorovatele, kde začínáme od toho nejjednoduššího, to znamená od pozorování předmětů. Když se na ně soustředíme, tak současně vyostříme vlastně jejich vědomí, a tím můžeme snáze poznat i vědomí Sebe, že přestaneme většinu pozornosti věnovat tomu předmětu, ale začneme ji věnovat tomu, co ten předmět pozoruje. To platí pro všechny meditace, pro všechna soustřeďovací cvičení. Pokud v nich věnujeme pozornost jen tomu předmětnému, tak je to všechno jen nevědomost a chyba, protože to nejdůležitější není to, co pozorujeme, ale to, co v nás pozoruje – to vědomí. To je prvotní a musí být v našem životě také prvotní.
Obvykle to tedy zkoušíme pomocí soustředění na malý předmět, ale můžeme to docela dobře zkusit i trochu jinak – tím, že bychom se soustředili na takzvaný vnitřní zvuk. Dělá se to tak, že si zacpeme uši, můžeme zavřít i oči a intenzivně se soustředíme na to, co slyšíme uvnitř hlavy. Takže to teď můžeme zkoušet a od toho vnitřního zvuku půjdeme pozorností k tomu, co či kdo slyší ten vnitřní zvuk.
To děláme proto, že pomocí toho „zvukového“ pozorovatele nás to více vtahuje do nitra než u toho zrakového. Ten zrakový pozorovatel, jelikož má předmět pozorování před sebou, tak mírně jakoby vytahuje ven, do světa, kdežto ten zvukový, vnitřní, ten se odehrává ve vztahu k tělu v hlavě, čili je to vnitřnější. Tím se snáze můžeme do toho pozorovatele dostat, zvláště když ještě zavřeme oči. Navíc ten zvukový pozorovatel – pozorovatel je samozřejmě jeden, můžeme se více na něj soustředit pomocí zraku nebo sluchu – ten je důležitý pro naše mluvení. Takřka všichni, kdo tady sedíte, jakmile otevřete pusu, tak ztrácíte pozorovatele. Právě to soustředění na zvuk – kdo slyší mluvené slovo – by vám umožnilo zůstávat v tom pozorovateli, když povídáte. Ale zřejmě jste někteří moc chytří, tak jste o tu možnost přišli.