Maratón 17. dubna 2010
Jiří Vacek
Člověk míní, ale šakti mění. V týdnu s Miluškou přemýšlíme, že bychom na víkend jeli konečně na chatu. Při čtvrteční ranní meditaci nás přátelé překvapí: v sobotu bude v klubovně maratón. Jestli nechceme jít na něj také. Takhle nás pokoušejí. Nakonec slibujeme účast.
V pátek Miluška onemocněla a nemůže ani na maratón natož na chatu. Mně je divně hned v sobotu od rána. Cítím, že na mne něco leze. Na maratón ale s Jirkou a Evou jedu. Klubovna je plná, je nás něco přes 60.
Již několik měsíců se potýkám se silnými bolestmi žaludku. Přemýšlím, zda mám jen vředy nebo rakovinu, ale k lékaři nejdu. Beru nějaké léky na vředy. V průběhu meditace, která je velmi dobrá, bolesti žaludku a celková nevolnost sílí. Hned po příjezdu domů zvracím a uléhám. Bolesti v žaludku jsou kruté a stále se zesilují. Na jídlo ani pomyšlení. Mám zvýšenou teplotu.
Snažím se léčit vnitřní pránájámou s pomocí soustředění vědomí Já jsem. Nadechuji ze žaludku nad hlavu a vydechuji zpět do něho celé odpoledne i večer. Bolesti poněkud polevují – beru i prášky, ale zásadní úleva nepřichází.
Budím se několikrát i v noci a pokračuji v léčení, které jsem začal. Když zjišťuji, že zlepšení není valné, tak se až k ránu velmi silně stáhnu s vědomím do centra nad hlavou. Jsem tam a o žaludek se téměř nestarám. To po malé chvíli přináší velkou úlevu. Je mně lépe. Soustředění a prášky zabraly. Sílu a pronikavé účinky soustředění vědomí Já jsem v centru nad hlavou jsem si již mnohokrát ověřil. Působí nejen vnitřně, ale i v zevním světě.
Od rána hned dělám poslední kontrolu „Jógy mistrů“. Ležím a pracuji.
Zřejmě jsem k bolestem žaludku navíc dostal i žaludeční chřipku, o které sdělovací prostředky říkají, že jí měl každý desátý občan. Žádná legrace. Opět důrazné poučení, co vše je možno od světa čekat. Nic pěkného.
Maratón se vydařil, jak je i zřejmé z jeho ohlasů. Některé přikládám. K jeho zdaru – síle – přispěl i současně probíhající maratón pod vedením Hynka v Olomouci.
Meditace v klubovně byla přímo přenášena do maďarské Budapešti, kde žije jeden hledající. Protože v místě bydliště nenašel skupinu, se kterou by mohl meditovat, přidává se takto na dálku k nám. Jiná zájemkyně se k nám přidává ze stejných důvodů v Německu. Tyto případy jasně vypovídají o tom, že meditační skupina vůbec není běžná, všední záležitost, ale velká vzácnost, dar a pomoc na stezce.
Bohužel stále zjišťuji, jak někteří zájemci si tuto pravdu málo uvědomují a svou nevědomostí k práci skupiny nic nepřidávají, ale dokonce ji kazí. Což není jen případ, který se vyskytl v Olomouci.
Proto by každý měl důkladně prostudovat spisek, který jsme s Jirkou napsali o naší škole.
Ty úžasné možnosti, jaké se dnes hledajícím nabízí, nevznikly samy sebou, ale je za nimi, počítáme-li za začátek rok 1989, velké a vytrvalé úsilí trvající 20 let. O důvod víc, abychom je bedlivě střežili před těmi, kteří ať z nevědomosti nebo dokonce ze zlých úmyslů, je chtějí zmařit. Jakákoliv bezstarostnost není oprávněná, ale velmi a velmi nebezpečná.
SMS, 17. 4. 2010
Milý pane Vacku, děkuji za fantastickou pomoc Vědomím, které se mi dostává na setkáních s vámi jako třeba dnes. Lezou i vasány, zaplať Bůh za to a je dobré, že ve světle vědomí jsou hlouběji chápány a uvědomovány.
Ještě jednou moc děkuji.
Srdečně zdraví Martin Čapek