Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na stezce k Bohu jsou láska k Bohu, pokora a odevzdanost do síly Boží naprosto zásadní. Bez nich se nikdo na cestě daleko nedostane, i kdyby dělal to nejúčinnější soustředění a praxi.

Proč, je při troše zamyšlení zřejmé. Putujeme po stezce k Bohu, naším cílem je sám Bůh. Jak bychom jej chtěli dosáhnout, když bychom se o něho nestarali a tak jej z naší stezky vyloučili? Přístup k praxi, ve které se chceme “zmocnit” Boha jako nějakého předmětu, je velmi nešťastný a take neúčinný. I když usilujeme o poznání sebe, je to Bůh v nás, kterého chceme poznat. Dobře si tuto pravdu uvědomujme.

Bůh není nic neživého, necítícího, čeho bychom se mohli zmocnit nějakou meditační technikou, aniž bychom s ním navázali velmi těsný, oboustranně přátelský vztah.

Proto bychom se měli k Bohu chovat jako k našemu nejlepšímu příteli a navíc v úctě s vědomím jeho moci a naší plné závislosti na něm.

A právě takové přátelství, má-li být pravé, vyžaduje lásku, úctu, pokoru a odevzdanost. To vše je velmi potřebné pro nás samé, protože pokud něco z toho chybí, pak Bůh nám nemůže, i když je všemocný, vůbec na stezce pomoci prostě proto, že mu to neumožníme.

Je určitě správné stále na Boha být soustředěni svým vědomím i myslí, ale pokud tak nečiníme s láskou, pokorou a odevzdaností, náš postup na stezce bude velmi pomalý a namáhavý. Bude chybět pomoc Boží neboli jeho milost.

Vlastně chybět nebude, protože Bůh se takto vydává za nás stále, ale jelikož jsme se Mu neotevřeli a zůstáváme vůči Němu uzavření, nemůže pro tyto překážky na naší straně do nás vstoupit a pomáhat nám.

Proto, ať provádíme cokoliv, jakékoliv soustředění, ať na Já, na čakry, na vnitřní pránájámu a podobně, vždy pečujeme nejen o sílu soustředění, ale i o správný postoj. To znamená lásku, pokoru, která zahrnuje i úctu a odevzdanost. Tím si ušetříme mnoho námahy i nezdarů. Právě ty by nás měly přesvědčit, že putovat k Bohu bez Boha je velmi a velmi pošetilé. Pokud apoštol Pavel říká, že na jeho prosby mu bylo řečeno: “V tvé slabosti se má moc dokonává”, hledejme smysl odpovědi právě v potřebě pokory, která poznává naši vlastní slabost a závislost na Bohu. Nechceme-li tuto pravdu pochopit a uznat, přichází poslední a naprosto nesmlouvavý učitel, jímž je utrpení a bezmoc se mu ubránit. Je mnohem lépe včas dobře pochopit než vyvolat svou nepoučitelností příchod tohoto učitele.

Jelikož mistr je Bůh, protože to, co je v mistrovi v těle božské, je odhalené a působící vědomí Já jsem, požadavek upřímného přátelství, úcty, pokory a odevzdanosti k Bohu se vztahuje plně i na osobu mistra a Boha, který se v něm nám nabízí.

Co bylo v této souvislosti řečeno o Bohu, platí plně i o vztahu k mistrovi v těle. Kdo chce získat mistrovu pomoc, musí ne v zájmu mistra, ale svém vlastním, chovat se k němu správně, jak bylo uvedeno.

Jelikož bez pomoci mistra nikdo poznání Sebe není schopen ani svým největším úsilím získat, ale je možné je dosáhnout jen s jeho pomocí, je přátelský a správný vztah základní podmínkou, aby se nás mistr ujal a pomohl nám. Samozřejmě za dalšího předpokladu, že hledající usiluje také sám ze všech svých sil.

I když žák usiluje ze všech svých sil, ale nechová se k mistrovi správně nebo si dokonce myslí: “Stačím na dosažení poznání sám”, mistr nemá důvod, proč se jej ujímat.

Proč by měl mistr pomáhat někomu ze všech svých sil, věnovat mu pozornost a čas, doslova pracně jej táhnout vzhůru za cenu velké námahy, ztráty sil a dokonce utrpení, když si jej hledající neváží, nechová se k němu přátelsky nebo jej dokonce kritizuje a přehlíží?

Jak se má žák ve vztahu k mistrovi chovat, platí na prvém místě vnitřně a v duchu. Zevní klanění a dušování se mistrem, jak se někdy dělá, není to, co rozhoduje, zejména, když za tím není skutečné duchovní přátelství, pokora a odevzdanost.

I když dobré zevní chování k mistrovi je samozřejmé i hledisko běžné lidské slušnosti, to, co rozhoduje je vnitřní postoj.

Pokora není “padání na kolena”, odevzdanost není zevní otrocká poslušnost, ale otevření se Bohu, který vyzařuje z mistrovy osobnosti a poddání se jeho božskému působení v nás. V tomto smyslu plně platí: “Mistr je Bůh”.  Jak se chováme k mistrovi v těle, tak se ne obrazně, ale doopravdy chováme k Bohu, protože osoba mistra jej v sobě má.

Má jej sice v sobě každý, ale nevědomě. Mistr je na rozdíl od nevědomých lidí s ním spojen vědomě a je průchodem jeho pomoci pro druhé.

Ač toto vše by měl každý ve svém vlastním zájmu znát a hlavně plnit, protože se bez pomoci Boha, který je v mistrovi odhalen, neobejde, přece se stále setkávám s případy nezájmu. Jsou i hledající, kteří, když jim něco málo v jejich prospěch vytknu, tak vůči mě zahoří “spravedlivým” hněvem a když mě potkají, provokativně ani nepozdraví.

Urazit se a zanevřít na mistra je velmi účinná zbraň ega proti svému ohrožení a zničení. Odloučí nás od mistra, vzdálí nás jeho vlivu, který v nás rozpouští vše zlé a od Boha směřující a ego a jeho zlo nás může držet dál v nevědomosti, nesvobodě a utrpení, což jsou jediné “dary” ega, které umí dávat.

Svým chováním se takový hledající zachoval jak nejlépe mohl v zájmu svého ega. Poučil mistra, jak vysoce nevhodně a nesprávně se mistr k němu zachoval. Mistr si takovou lekci dobře pamatuje a vícekrát se neodváží hledajícímu nic poradit, i kdyby si škodil sebevíc.

Tento případ je také jedním z příkladů, proč nás Ježíš varuje: “Neházejte perly sviním, aby se neobrátily proti vám a neroztrhaly vás”. S egem je nutné zacházet s největší úctou a opatrností, abychom je neurazili a neukázalo nám, co umí. Případy takového chování nejsou zdaleka tak řídké, jak by si někdo mohl myslet, kdo jen trochu zná nauku. Bohužel náš nadhled často končí tam, kde se taková záležitost týká nás samých. My jsme přece výjimka. Dobře víme, co mistr je a jak se k němu chovat, ale náš případ je úplně jiný. My jsme přeci vždy ti “spravedliví”.

Tak se snadno zbavíme všeho, co se našemu egu nelíbí. Na základě mnoha takových zkušeností se stálý důraz některých křesťanských autorů na naši hříšnost nejeví tak přehnaný, jak na prvý dojem působí. Ač jsme v základě své bytosti skutečně božští, děti Boha, přece žijeme s tím v naprostém rozporu.

Co vlastně na stezce takoví lidé hledají, je záhada. Zřejmě si myslí, že stezka je způsob, jak se jejich ego může stát Bohem. O to však již nemusí usilovat ani ve svém současném stavu. Jejich ego je jejich pánem a vládcem, a proto i bohem, kterému jedině slouží. Pro svou zaslepenost zlem, které v sobě chovají, nejsou schopni ani nahlédnout, jak draze takovému “božskému” egu slouží. Mají však přesně to, co chtějí.