Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Sama myšlenka kritického přístupu k mistrovi, když již jsme se stali jeho žáky, je nesmyslná. Důvěra v mistra je jedním ze základních předpokladů, aby žák byl vůbec schopen mistrovu pomoc přijmout.

Pokud mu nedůvěřujeme, škodíme i sobě, protože my sami postojem své neočištěné mysli vytváříme skutečnou překážku přijetí jeho pomoci.

Mistři všeobecně přijímají myšlenku zkoušení žáků včetně požadavku, aby se žák ve zkoušce dopustil něčeho nesprávného až trestného. I Ramana Maháriši s tím vyslovil jasný souhlas.

Osobně toto stanovisko neuplatňuji. Je však jasným poukazem, že kritika mistra není dobrá. Právě pro ni žák může snadno neobstát ve zkoušce a být nepřijat.

Takový kritický způsob myšlení ve vztahu k mistrovi ukazuje na nedůvěru. Ta je velkým výrazem sebestřednosti žáka, když si ani neuvědomí, že by to měl být na prvém místě on, žák, kdo by se měl snažit získat důvěru mistra a nikoliv naopak.

Mistr je přece ten, kdo dává a nejen dává, ale přímo pokládá svůj duchovní život za druhé. Proč by se měl obětovat za někoho, kdo mu nevěří a nedůvěřuje? Jakou má při takovém postoji žáka k sobě záruku, že jej neopustí, když je mistr napaden a žák jej má bránit a dokonce se neobrátí proti němu? Pak by veškerá síla a čas věnované žákovi přišly vniveč. Na to jsou příliš vzácné, než aby se s nimi jen tak plýtvalo.

Jak je možné, že většinu žáků ani nenapadne, jaká obrovská možnost se jim nabízí v mistrově osobě, pokud budou opravdu vytrvale plnit mistrovy požadavky na dodržování nauky?

Většina žáků se chová k mistrům naprosto nesprávně a nezodpovědně ve vztahu ke svému osudu na dlouhá vtělení. Když nepochopí a nechopí se tak jedinečné příležitosti na svou záchranu z nesvobody a utrpení zrodů v nebožském světě, není jim pomoci.

Kritika mistra vychází vždy z nepochopení, co mistr skutečně vnitřně je: „Mistr je Bůh“ a staví jej na roveň žáka a někdy dokonce i pod jeho úroveň, když není ničím jiným než vyjádřením neúcty k němu.

Máme v rámci přikázání lásky chovat úctu ke všem svým bližním a k mistrovi dvojnásob, protože je pro nás nejen bližní, ale i Bůh.

Vztah k mistrovi je vždy obrazem našeho vztahu k Bohu. Kdo si neváží mistra, neváží si ani Boha, kdo nenávidí mistra, nenávidí Boha, protože nejsou odděleni.

Již pouhá myšlenka, že žák má vůbec schopnost kritizovat správně mistra, je sama o sobě nesmyslná. Je to totéž, jako kdyby slepý kritizoval vidoucího za to, co říká, že vidí.

Kritikou mistra každý žák škodí nejvíc sám sobě, protože se tím připravuje o pomoc na stezce, bez které nemůže uspět. Ještě horší jsou ti, kteří vzbuzují představy, že takové chování je správné nebo k němu dokonce navádějí. Těžce se proviňují a těžký trest za to nikoho nemůže minout.

Všechny důvody mluví proti kritice mistra zejména z postoje „vím vše lépe“. Žák má dokonce mistra bránit, je-li napaden. Takovým napadením je i znevažující kritika.

Žák, který kritizuje nebo dokonce odmítne bránit mistra, přestává být žákem, protože svou neochotou zastat se mistra jej přímo zrazuje. Ve skutečnosti takový žák zrazuje vždy sebe, své pravé božské Já, k jehož vzkříšení jej pravý mistr vede.

Kdykoliv žák zpozoruje, že se objevuje pouhé pokušení kritizovat mistra, měl by velmi zpozornět a začít usilovně rozlišovat a čistit svou mysl. Takto často přichází zkouška, zda je vůbec mistrovy pomoci hoden. Ta vůbec není samozřejmá a nemá na ni ani nárok. Je zcela na ochotě mistra takové břemeno přijmout nebo nikoliv. Mnozí mistři žáky prostě neberou. Uvědomují si zátěž, kterou žák pro mistra představuje a raději se věnují sobě.

Každý žák totiž představuje dokonce újmu pro vlastní duchovní život mistra, protože musí vynakládat mnoho vlastní drahocenné síly na žákovu očistu.

Pomoc žákovi skutečně břemeno je a není vůbec lehké. Kdo ve zkoušce neobstojí nebo se alespoň včas nevzpamatuje jako apoštol Petr po zapření Ježíše, dopadne jako Jidáš: spáchá duchovní sebevraždu. Odsoudí se tím sám do moci svého zla a nevědomosti, protože v důsledku svého chování ztratí schopnost a tím i možnost čerpat mistrovu pomoc. Nikoliv, že by jej mistr zavrhl, ale proto, že žák sám ze svého vztahu k mistrovi vnitřně vystoupí. To, co se v takových případech zevně děje, má své těžiště v duchu. Zevní události jsou jen toho následkem.

Představa, že mistr je jakkoliv závislý na žákovi, je jen projevem žákovy duchovní pýchy a nic víc. S takovým žákem, který takto prokázal svou nedostatečnost, mistr ztrácí jen tíhu, kterou na sebe svým souhlasem vzal. Duchovní osud takového žáka je pak velmi neradostný.

Pan Posker z Ostravy byl příkladem takového kritického a špatného žáka Jarky Kočího z Ostravy. Když prohlédl nesprávnost svého počínání, marně jej prosil o odpuštění. Upoután na vozíku, přijel až před Jarkovo bydliště, ale ten jej i přes jeho prosby odmítl přijmout.

I někteří moji žáci – nežáci z minula takto dopadli. Odmítám se s nimi setkat i přes jejich přání. Prostě v určitém okamžiku je míra shovívavosti a trpělivosti přerušena a pak je naprostý konec.

Představa, že mistr snese nebo dokonce musí snést vše, je naprosto hloupá. Je jedním z vrcholných a zlých omylů ega.