Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Odevzdanost je prostředek k dosažení Boha i sám cíl.

Cílem odevzdanosti je rozpustit ego naprostým odevzdáním se Bohu.

Pravá odevzdanost směřuje k Bohu a přináší spojení s ním, tím rozpouští i ego.

Odevzdanost je vrcholem víry v Boha i důvěry v Něho.

Odevzdanost vyžaduje nejen víru v existenci Boha, ale i důvěru v něho neboli živou víru.

Odevzdanost není vzdáním se slabošstvím, ale uchýlením se do ochrany boží, která je nejvyšší mocí a inteligencí, jaká existuje.

Bůh nemůže nechránit ty, kteří se mu v plné důvěře odevzdají.

Nezbytným předpokladem odevzdanosti je pokora. Pravá pokora ústí v odevzdanost. Kdo není pokorný, není ani odevzdaný.

Odevzdaností nic cenného nejen neztrácíme, ale získáváme to nejcennější – samého Boha.

Odevzdaností ztrácíme ego a vše s ním spojené a získáváme Boha.

V jaké míře se odevzdáme Bohu, v takové v nás působí.

Musíme odevzdávat vše, včetně sebe, až nezbyde nic jiného než sám Bůh.

Skutečně odevzdané ego neexistuje, protože pravá odevzdanost je stav bez ega.  

Odevzdanost není jednorázovým rozhodnutím vůle, ale trvalý stav, ve kterém necháváme v sobě Boha svobodně působit, aniž bychom mu překáželi v jeho díle.

Hledající, kteří prohlašují, že jsou odevzdaní, ale dělají si, co chtějí, jsou v moci ega a nikoliv boží.

Činné i nečinné ego nikdy není ani nemůže být plně odevzdané.

I nečinnost je příčinou, která má své následky a není proto odevzdaností.

Náš dnešní osud je výsledkem našeho minulého chování a jednání. Není výsledkem vůle boží, ale naší.

Odevzdanost našemu osudu není odevzdaností do vůle boží, ale výsledkům vůle naší.

Fatalismus není odevzdaností do Boha, ale do osudu, který jsme si sami připravili. Nevede k Bohu, ale udržuje nás v egu a jeho nebožském světě.

Odevzdaný směřuje celou svou bytostí k Bohu, avšak nespoléhá na sebe, ale na Boha.

Náš osud vytváří naše vůle, nikoliv boží. Jeho vůlí je, abychom sklízeli výsledky své činnosti, a nikoliv trpěli.

Utrpení nám nesesílá Bůh, ale je výsledkem našeho nesprávného způsobu bytí a jednání.

Za zlý osud si můžeme vždy sami, a proto jen my sami jej můžeme v opření o Boha zlepšit.

Kdo mnoho Boha miloval, tomu bude mnoho odpuštěno. Kdo miloval cele a bez výhrad, tomu bude odpuštěno vše.

Plně oddanému odpouští Bůh hříchy sám sebou, svým bytím.

Pro ego a jeho svět nejen neplatí, že vše je jak má být, ale pravý opak: vůbec nic není, jak má být.

Pravá odevzdanost vyžaduje i pečlivé rozlišování mezi ní a nečinným fatalismem. Řídí se pořekadlem: „Člověče přičiň se, Bůh ti pomůže“.

Pravá odevzdanost není nečinnost, neúsilí, ale snaha o dosažení Boha v opření se o něho.

Pravá odevzdanost se vzdává bez výhrad Bohu. Odevzdává vše včetně sebe – ega.

Odevzdanost je cesta k Bohu. Odevzdáváme vše a hlavně sebe tak dlouho, až zbyde jen Bůh.

Odevzdanost není cesta do poddanství, ale ke svobodě poznání sebe bez ega.

Vůlí boží je milovat, nikoliv trestat.

Vůle boží je jedině božská. Je vůlí jeho lásky.

Je na nás, zda se modlíme k Bohu trestajícímu či milujícímu a odpouštějícímu,  zda se Boha bojíme nebo mu důvěřujeme a milujeme.

To, co je Bohu v nás nepřátelské, se bojí jeho vůle. Tím nám brání v přijetí jeho milosti.

Odevzdaný se proto modlí: „Buď vůle tvá“, jako mantru a současně se otevírá působení Boha v sobě.

Odevzdanost otevírá naši bytost působení Boha a jeho moci v nás.

Odevzdat musíme nejen všechno „moje“, ale na prvém místě své já – ego.

Pravá odevzdanost je vnitřní, nikoliv zevní zřeknutí se.

Odevzdanost začíná svolením „Buď vůle tvá v našem nitru“, která nás otevírá Bohu a umožňuje mu působit v nás. Bez něho přijetí jeho milosti není možné.

Konečná odevzdanost nespočívá v tom, že nemáme žádnou vůli ani v tom, že plníme boží vůli, ale v tom, že vyměníme svou vůli za boží.

Kdo vše zevní odevzdal, rozdal a sebe si ponechal, nic neodevzdal.

To, čeho se máme skutečně vzdát, je připoutanost naší mysli. Ta znesvobodňuje.

Odevzdáváme vše, co máme, i svoji mysl, ale hlavně sebe - své ego.

Odevzdávat mysl Bohu vyžaduje její řízení pomocí rozlišování.

Nepravá odevzdanost si ponechává sebe – ego.

I uctívatelské ego je jen ego a nikoliv odevzdanost.

Odevzdaný splývá s Bohem, kterému se odevzdává ve vědomí a lásce Já jsem.

Neznalost toho, co není odevzdané a co se odevzdává, je překážkou odevzdanosti.

Plná odevzdanost není možná bez znalosti toho, čemu se odevzdáváme.

Pátrání po tom, kdo není odevzdaný a kdo se odevzdává vede také k odevzdanosti.

Átmavičára, hledání sebe, po dosažení tohoto poznání přechází v odevzdanost do Boha, vědomí Já jsem, které jsme si uvědomili.

Poznáme-li své pravé Já, necháváme je svobodně působit v sobě i ve světě a to je nejvyšší odevzdanost.

Nestačí si pouze Boha, vědomí Já jsem uvědomovat. Je nezbytné se otevírat působení jeho moci a odevzdávat se do její péče. A to je odevzdanost i poznání.

Zůstáváme jako vědomí Já jsem a vše necháváme dít jeho mocí.

Cesta odevzdanosti i poznání sebe vrcholí v jediném Bohu, vědomí Já jsem a jeho moci.

Odevzdávat vše Bohu znamená dávat vše do vědomí Já jsem, nechat jej vším pronikat a volně působit jeho mocí v pevné víře, že jeho moudrost ví vše nejlépe a také tak činí.

Opravdu milující Boha se ztrácí v milovaném a to je odevzdanost, konečné odevzdání, vysvobození a svoboda.

Odevzdávající splývá s tím, čemu se odevzdává, v jediném vědomí Já jsem.

Dokonalá odevzdanost je stav poznání sebe bez ega.

Stezka odevzdanosti není nečinností, neúsilím, ale trvalým odevzdáváním všeho Bohu, včetně sebe i úsilí.

Pro odevzdaného jediným přáním a touhou je sám Bůh.

Kdo si přeje na prvém místě něco jiného než Boha samého, není odevzdaný, ale nevědomý.

Odevzdanost do Boha není tyranií jeho vůle, ale láskou k němu, jejím královstvím.

Odevzdanost je důvěřivé spoléhání na Boha bez zanedbávání svých povinností.

Bohu se nevzdáváme na milost a nemilost jako nepříteli, ale s láskou jako největšímu příteli.

Odevzdaný spoléhá výhradně na Boha a nikoliv na sebe nebo na cokoliv jiného.

Kdo vše odevzdal včetně sebe, nepatří sobě, ale Bohu.

Kdo se všeho včetně sebe vzdal, získá vše i své pravé bytí v Bohu.

Odevzdanému se Bůh odměňuje sám sebou.

Odevzdanému splní Bůh všechna přání sám sebou, a proto nemá, po čem by mohl toužit. V Bohu, kterému se odevzdal, nachází vše, co hledal, po čem toužil a ještě mnohem víc: sám sebe.

Když nepřekážíme Bohu, začíná působit sám sebou – božsky.

Dokonalá odevzdanost: není co odevzdávat ani kdo by se mohl odevzdat. Co zbývá, je Bůh sám.

Nestačí Boha milovat, je nutné se mu i odevzdávat v lásce.

Boží láska netrestá, ale miluje a sama sebou uzdravuje.

Odevzdat se lásce, znamená stát se láskou, nikoliv ji pouze zakoušet.

Bůh je láska, a proto nás miluje. Pokud se mu – jeho lásce neodevzdáme, nemáme z jeho lásky užitek.

Boží vůle je láska, protože sám Bůh je láskou. Když se odevzdáváme Bohu, odevzdáváme se jeho lásce, která nás vede a chrání.

Opravdu odevzdaného vede a chrání Bůh svou láskou.

Bez lásky k Bohu není odevzdanost dokonalá.

Jeho boží je jeho láska.

Odevzdanost má dvě složky:

1)      Vzdání se sebe.

2)      Vzdání se Bohu.

Vzdání se Bohu bez vzdání se sebe není možné.

Kdo se chce odevzdat Bohu, Já jsem, musí se nejprve zříci sebe – ega. Přestat se s ním ztotožňovat.

Bez odevzdání ega, není odevzdanost úplná. Kdo neodevzdá i ego, neodevzdá nic, protože zůstává neodevzdaný.

Kdo se nevzdá ega, nemůže se vzdát Bohu.

Odevzdanost se vyvíjí z nedokonalé do své plnosti, ve které mizí ten, co se odevzdává. Roste naším správným úsilím.

Odevzdanost je otevíráním se naší bytosti Bohu, který do nás vstupuje úměrně tomu, jak se vyprázdníme od všeho nebožského a otevřeme božskému.

Jen v odevzdanosti boží lásce je plné odpuštění našich provinění.

Jen plně odevzdaný Bohu, plní boží vůli, protože v něm a z něho působí sám Bůh.

Boží vůlí je moudrá láska, chceme-li láskyplná moudrost.

Modlitba odevzdanosti: Bože, dej, ať jsem tím, čím chceš, abych byl. Toto je mantra odevzdaného.

Podstatou guru jógy je naprostá odevzdanost a poslušnost mistrovi v těle a přijímání vyzařování jeho božství.

Ti, kteří žijí dlouhodobě ve společnosti mistra, odevzdávají se mu jako zástupci Boha. Naprostá a neodkladná poslušnost jeho příkazům je nezbytným předpokladem.

Nejvyšší vůlí boží je, aby vše žilo božsky, aby vše byl Bůh.

Žít božsky může jen Bůh v nás. Proto odevzdanost do Boha, ve které se mu beze zbytku odevzdáme, je jistou cestou k životu božskému.

Tělo odevzdáváme Bohu tak, že je necháme pronikat vědomím všudypřítomného Boha nebo vědomím Já jsem.

Mysl ladíme na moudrost boží a vědomě ji z Boha přijímáme.

Své činnosti tělesné i duševní provádíme v Bohu a s Bohem. Uvědomujeme si jeho přítomnost, vědomí Já jsem a uvědomujeme si, že vše se děje jeho silou a mocí.

Odevzdaný utišuje svou mysl a v nastalému klidu si uvědomuje v sobě všudypřítomného Boha. Tomu se odevzdává tak, že se otevírá jeho působení a přijímá je s pokorou a láskou.

Na cestě poznání Sebe si uvědomujeme božské vědomí Já jsem. Odevzdáváme se mu až do plného ztotožnění s ním s láskou.

Oboje provázeno odevzdaností umožňuje působení Boha v nás, jehož moc obnovuje náš ztracený božský život.

V plné odevzdanosti se spojuje božské vědomí, jeho moudrost a láska v jedno.

Boží vůlí je život božský neboli  život v božské lásce a moudrosti „Já jsem ono Já jsem“ působením odevzdanosti.

Proto se stále usilovně a vědomě odevzdávejme, jak nejlépe umíme. Postup, který jsme začali, když vytrváme, dokončí sám Bůh, protože je jeho vůlí.