Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Stále a opakovaně se přesvědčuji, jak hledající mají nedostatečné znalosti nauky. Jednak ji nestudují vůbec nebo ji jen čtou, ale nechápou ji ve správném duchu, protože ji nedomýšlejí a nepromýšlejí. V rozmluvách o nauce, které mají vést k rozšíření a prohloubení její znalosti a hlavně k pochopení jejího ducha, se bez ducha a pochopení ohánějí citáty, které jsou obecně správné, ale jen v určitých případech. Platí jen někdy – tam, kde jsou v souladu s duchem nauky.

Tyto nedostatky se krutě projevují také v postojích hledajících ke svým a cizím mistrům. Dochází běžně k vzájemnému nepřátelství, napadání, k hádkám, rvačkám i k boji na život a smrt.

To vše pro nepochopení nauky a pro moc zla v nich.

Plně a vždy platí:

Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám. Nikdo, jakákoliv osoba – její tělo a mysl není nikdy mistrem natož Bohem.

Mistrem a proto i tím, co přináší jedině milost boží a pomáhá svou mocí na cestě, je samo božství, vědomí Já jsem, pokud si je určitá osoba v sobě uvědomila.

Je to jedno jediné Já, vědomí Já jsem, které z osob těch, kteří si je uvědomují a nepřekáží v jeho působení, vyzařuje do svého okolí a pomáhá těm, kteří tuto pomoc správně přijímají, dosáhnout totéž: uvědomit si vědomí Já jsem.

Nic jiného mistrem a Bohem není a nemůže být. Mistr není osoba, její tělo ani mysl, ale sám Bůh vědomí Já jsem.

Z osoby, která si Já právě uvědomuje, vědomí Já jsem vyzařuje se silou, s jakou je uvědomováno a po dobu, po kterou je uvědomováno do jejího okolí, jak vysvětluji v kapitole, která pojednává o zákonitosti duchovního života.

Toto je podstata mistrova – božího působení. Je tím mocnější, s čím větší silou a čím déle je takto Já jsem uvědomováno. Pokud se tak děje, Bůh – mistr z této osoby takto do okolí vyzařuje.

Dokud takto vyzařuje i když přerušovaně, vždy pomáhá druhým za jednoho zásadního předpokladu: nestaví světlo vědomí Já jsem pod kbelík, ale poskytuje je hledajícím. Mistr, který nemá žáky, ale zůstává ve své samotě, žákům přímo nepomáhá, protože se nenachází v jejich přítomnosti. Takový mistr zlepšuje celkovou duchovní úroveň světa, ale jednotlivým žákům nepomáhá prostě proto, že je nepouští do blízkosti svého těla, ze kterého vliv Já vyzařuje pouze do určité vzdálenosti. Rovněž platí, že čím dále se někdo od mistrova těla nachází, tím je v této vzdálenosti síla jeho vyzařování podstatně menší.

I když mistr pobývá v přítomnosti žáků, je také podstatný rozdíl, zda s nimi jen rozmlouvá nebo medituje. Největší pomoc získávají žáci právě ze společné meditace s mistrem.

Vždy také záleží „jak je žák u mistra přítomen“, neboli čemu věnuje svou pozornost. Nejvyššího duchovního zisku dosahují pouze ti, kteří se soustřeďují na světlo jeho vědomí Já jsem a v pokoře se mu odevzdávají.

Pouhá tělesná přítomnost nestačí. Dokonce může vést k neúctě z přílišné mistrovy blízkosti.

Rubem meditace se žáky pro tělo a mysl mistra je, že jej tato pomoc nejvíc vyčerpává a to tím víc:

1) Čím větší počet lidí s mistrem medituje.

2) Čím déle s nimi medituje.

3) Čím horší duchovní úroveň meditujících je.

Z hlediska pomoci druhým pro ně je mistrem – zdroj pomoci, ta osobnost, která si vědomí Já uvědomuje a medituje s žáky v tomto vědomí. Nemusí proto nepřerušovaně 24 hodin v tomto vědomí spočívat, neboli nemusí mít takto chápané sahadža samádhi. Pomoc druhým poskytuje, když umí, dosáhl schopnosti být si vědomí Já vědom a spočívat v něm v průběhu meditace se žáky.

Znevažovat takovou pomoc a takové mistry, kteří ji přinášejí, je naprosto nepodložené a nemá jedinou oporu v nauce.

Ještě zdůrazněme, že jestliže jakákoliv osoba není mistrem, mistrem není ani její mysl. Ta může být osvícená i neosvícená, může znát lépe nebo hůře nauku, ale nikdy není mistrem.

Jeden zenový mistr tuto pravdu dokonce upřímně uznával, když říkal: „Nerozumím zenu“. Spočíval ve své buddhovské podstatě neboli v Já, ale nauku zenu neznal. I to je možné a s mnohými bhakty je tomu tak dokonce často. Proto někdy často učí v rozporu s naukou, například když tvrdí: „Není oč usilovat, vše je milost“ a podobné nepravdy, které odrazují žáky od duchovní praxe a tak jim škodí.

Nedostatečná znalost nauky spolu s působením odstředivých sil jsou vždy i v pozadí mnoha sporů mezi stoupenci různých mistrů a někdy i – nikoliv mezi mistry – vždy platí: „mistr je jen jeden“, ale mezi osobami mistrů. Mistr se s mistrem přít nemůže, protože je jen jeden a je jím Bůh sám. Jakmile opustíme tuto základní pravdu: „Mistr je jen jeden a je jím Bůh, vědomí Já jsem“ a začneme si plést skutečného jediného mistra – vědomí Já jsem – s tělem a myslí mistra, jsme v moci nevědomosti, která nám znemožňuje vidět pravdu takovou, jaká je. Naše nevědomost a zlo v nás způsobuje, že nevidíme pravdu, ale zaměňujeme ji za lež. To platí jak pro žáky tak i mistry. I oni musí trvale rozlišovat a ovládat mysl, aby se jich nezmocnily odstředivé síly.

Jelikož si nikdo není schopen uvědomit vědomí Já jsem bez pomoci člověka, který tuto schopnost být si vědom vědomí Já jsem zvládl, každý, kdo chce si Já také uvědomovat, měl by vyhledávat co nejvíce pomoc těchto lidí a společně s nimi co nejčastěji pobývat. Nejen pobývat, ale hlavně meditovat.

Osobně si myslím, že lidé s touto schopností být si vědom Já, jsou plným právem nazýváni mistry za předpokladu správného pochopení, že ne jejich osobnost, ale vědomí Já jsem je to, k čemu pojem mistr vztahujeme, protože poskytují nejvyšší pomoc druhým, jaká je možná: pomáhají nám uvědomit si naše pravé, božské Já. Pro ně platí: „Není většího milování, než pokládat svůj život“ – rozuměj vědomí Já jsem – „za druhé“.

Jsou lidmi, kteří doslova chodí s Bohem, pokud si uvědomují Já jsem, protože kde jsou oni, je i vyzařování Já, ve kterém žijí neboli Bůh. Nejsou „mistry“ ve smyslu totožnosti s Bohem, ale jsou jeho pomocníky a průchody jeho moci. Ta z nich proudí do světa a pomáhá těm, kteří jí otevírají v úctě a lásce své nitro.

Hledající, kteří získali umění spočívat ve vědomí Já jsem i když v něm nezůstávají trvale, jsou skutečnou „solí země“. Bez nich by Čechy byly jen duchovní pouští. Jsou nositeli pochodně poznání Já, kterou předávají dál.

Začátek nositelů poznání Já v Čechách můžeme vidět u Fráni Drtikola. Před ním, alespoň ve svých knihách, píše o Já pouze německy píšící spisovatel Meyrink. Kdo Fráňovi k poznání pomohl, nevím. Snad nějaký odtělený mistr. I to je možné.

On je předal hned několika dalším. Například Jarkovi Kočímu, Františkovi Heinovi, Míle Tomášové. Chodil k němu i Bedřich Hejhal a další.

Jarka Kočí pomohl k poznání Já mně a kolem mne je dnes hned několik, jak říkáme s určitou nadsázkou, mistrů, kteří poznání Já šíří dál, protože dosáhli schopnosti si je uvědomovat.

Patří sem i Květoslav Minařík a někteří jeho žáci. Kam jej nebo ke komu jej zařadit, nevím.

Tito lidé nejsou dokonalí, někdy i selhávají, ale jejich obrovská zásluha je nepopiratelná. Mají otevřené dveře do království nebeského, umění uvědomovat si vědomí Já jsem, pokud je správně používají, což není automatické.

Možná, že někteří z nich si plně cenu těchto dveří, které ovládají, neuvědomují a příliš svou osobou zasahují do působení vědomí Já jsem, ale i tak, kdo se správně naladí, může s jejich pomocí dosáhnout totéž. A v tom spočívá jejich cena: jsou nezastupitelní. Bez nich si nelze Já jsem uvědomit.

Kdo si chce Já doopravdy uvědomit, nemá na vybranou. Musí takovou osobu přesvědčit, aby mu s poznáním Já pomohla.

To vyžaduje:

1) Jasné projevy přátelství a úcty k takové osobě.

2) Velké vlastní úsilí.

P.S. Pokud si někdo myslí, že takto vysvětlovat nauku není duchovní práce a námaha ani pomoc druhým, velmi se mýlí. Důvody jsou zřejmé i z toho, co jsem zde napsal. I to je pomoc stejně jako vedení meditace. Navíc jedno nevylučuje druhé. Kdo tvrdí opak, zřejmě nevěří, že je možné psát a uvědomovat si Já jsem současně a tak i vést meditaci.

Nejlepší je nechat meditaci vést samotné Já i když správné slovo v pravý čas je dobré až nezbytné.