Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Podle bible ve vyhnanství z ráje, v zemi, „která je prokleta skrze tebe“,  neboli skrze ego každého z nás. Buddhisté o tomto světě, pokud nejsou pokleslí, říkají s Buddhou, že náš svět je samsára, což je totéž co utrpení. I další mistři například hinduismu se takto o světě vyjadřují.

Kdo nechce trvale trpět, musí se proto ze všech svých sil stále a na prvém místě snažit o trvalé opuštění tohoto od Boha odpadlého světa a zrodit se v božském světě neboli dosáhnout nirvány, království nebeského.

Toto je základní pravda o našem hmotném světě: zde není trvalý šťastný život možný. Kdo v něco takového věří, honí se za bludičkou, kterou nikdy nedostihne, ale zavede jej do bažin, kde se utopí ve své nevědomosti, nesvobodě a utrpení, které jsou bez konce.

Kdo chce se z tohoto utrpení trvale vysvobodit a žít šťastně, musí až do morku kostí tuto pravdu pochopit, zažít a chovat se s ní v souladu. Jinak nemá naději.

Přesto stále a naprosto nepochopitelně propadáme svůdné představě šťastného života v nebožském světě a snažíme se ji uskutečnit, jen abychom znovu a znovu se zklamali a své utrpení ještě o důsledky tohoto zklamání, které je zákonité, ještě zvětšilo.

Nenechat se svést touto šalbou máji, mára či ďábla, která se za těmito zhoubnými představami skrývá, je pro naše vysvobození zásadní.

Náš svět není božský a nikdy božský nebude, stejně jako ve vězení nikdy nemůžeme být šťastní a svobodní. Jistě i ve vězení lze prožít, byť vzácně šťastné chvíle. Proto nepřestává ještě být vězením a naše nesvoboda menší. Všichni ti, byť by byli i uznávanými autoritami, kteří nás přesvědčují, abychom se vrhli do zachraňování zevního světa a učinili jej božským, trpí základní nevědomostí, nejsou vůdci, ale svůdci. Jsou spojenci mára, ďábla a našimi úhlavními nepřáteli. Ano i náš svět existuje v Bohu a víc, je jím tvořen, ale asi tak, jako společnost staví vězení pro ty, kteří nežijí v souladu se zákony. Cílem není měnit vězení v rekreační zařízení, ale jejich opuštění.

Bez tohoto základního pochopení o nebožskosti našeho světa nelze vážně usilovat o naše vysvobození z něho, protože naše touhy směřující do světa nás k němu doslova poutají. Kdo touží po štěstí hmotného, zevního světa, ten se do něho jen stále víc a víc zaplétá, i když duchovně nějak usiluje. Svým lpěním na světě a na jeho štěstí maří své duchovní úsilí a proto nedosahuje vysvobození.

Na cestě ke svobodě máme tři velké pomocníky, buddhisté říkají klenoty: přímou stezku, učitele a duchovní společenství, svou duchovní skupinu či školu. Všechny tři pro toho, kdo je má, představují nedocenitelnou a s ničím nesrovnatelnou pomoc na stezce neboli milost. Měli bychom si jich proto vážit a starat se o ně tak, abychom se o ně svou nevědomostí a nedbalostí nepřipravili.

Náš zevní svět, jelikož je nebožský, je sídlem i stejně nebožských bytostí, z nichž mnohé jsou doslova ovládány zlem. To představuje zejména zlé citové a myšlenkové síly, které činně a záměrně působí proti dobru a Bohu a snaží se tak udržet nás ve své zlé vůli. Toto berme doslova. V tomto tvrzení není ani trochu nadsázky. Spíš naopak. Moc těchto zlých sil nedokážeme plně pochopit a často si ani jejich působení, ať v sobě či ve světě, nejsme vědomi.

Čím je někde víc Bůh projeven a jeho dobro, tím víc jsou jejich představitelé napadáni se snahou jejich působení zamezit. Letmý pohled na dějiny lidstva nás o této pravdě přesvědčí.

Cílem útoků zla jsou proto přednostně i tři klenoty hledajícího: nauka o spásné praxi, učitelé, kteří ji učí a hlavně sami provádějí a společenství hledajících, kteří usilují o poznání sebe i Boha a vysvobození. Zlo napadá zákeřně a lživě vždy tyto tři a snaží se je rozdělit a nakonec zničit.

Nauku si přisvojují ti, kteří ji sami neprovádějí a druhé od její praxe odrazují nebo je dokonce trestají. Učitele pomlouvají a osobně napadají. Členy společenství se snaží poštvat jedny proti druhým a tak je rozdělit a osamocené, zbavené podpory druhých zničit.

Toto je odvěký boj zla s dobrem, což platí plně i o nás – o přímé stezce, těch, kteří ji učí i o samotných hledajících. Ti, kdož se považují za spravedlivé a moudré soudce a místo tohoto boje vidí spor dvou skupin nebo osob a povyšují se nad námi, jsou duchovní slepci, kteří nejsou schopni rozpoznat zlo od dobra. Vztaženo například na spor Ježíše s farizeji, oni - jsouce spravedliví, by kárali Ježíše za jejich odsudky. Taková je pravda.

Bohužel i mnozí hledající vlivem sil zla v sobě, od kterých se ještě neočistili a nerozpustili je, často podléhají tomu, co jim tyto síly našeptávají a tak se vlivem své nedostatečnosti stávají spojenci zla, mára, ďábla. Pamatujme si dobře, že v těchto sporech nejde nikdy o spravedlnost, ale vždy o působení zla, které se snaží skupinu rozložit. Právě proto nám Ježíš radí, abychom v těchto případech odpouštěli svým bratrům (= členům skupiny) 77x, neboli vždy a stále. Nemít se rádi, jen že se z nějakých malicherných důvodů cítíme druhými poškozováni, je jen důkazem velikosti našeho ega a vlády sil zla nad námi.

Taková je pravda a je třeba ji říkat nahlas a to znovu a znovu. Těm, kteří mají zastřené oči svou nedostatečností, protože nerozlišují správně, je třeba stavět pravdu před oči znovu a znovu. Je to nevděčná práce, ale naprosto nezbytná. Kdo důkladně nepochopí, že v tomto světě v podstatě jde vždy o boj dobra se zlem, zůstává v moci zla se všemi důsledky. Očekávat, že zlo nám bude dobrým pánem, je velmi a velmi pošetilé. Kde by se v něm vzalo dobro, je-li zlé?

Nezapomeňme také, co říká matka Sarada: „Kdo pomáhá zlým lidem, vytváří si zlou karmu“ aneb i zde platí: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. To je i odměna těch, co si myslí, že jsou spravedliví a svou spravedlivostí pomáhají zlu v jeho boji proti dobru.

Komunisté v těchto případech mluví o „užitečných hlupácích“. Pobíhá jich a působí ve světě víc než dost. Zlo by bez jejich pomoci toho samo mnoho nedokázalo.