Kde není pokora, není ani Bůh
Jiří Vacek
(moudrost otců pouště)
Kde není pokora, tam je pýcha a kde je pýcha, tam není Bůh prostě proto, že v takovém člověku není pro něho místo.
Již to, že člověk nestojí o Boha a myslí si, že se bez něho obejde, je již jak velká nevědomost, tak současně i pýcha: stačím na vše sám, a stačím dokonce sám sobě. Vše zvládnu sám, se vším si poradím.
Kde není pokora, není ani láska, která je Bohem. Člověk nemůže být „nijaký“. Vždy je buď pyšný, nebo pokorný. Kdo není pokorný, je vždy pyšný, protože nespoléhá na Boha, ale na sebe. Člověk, který ztratil spojení s Bohem a spoléhá pouze sám na sebe, je celý zachvácen touto zlou nevědomostí, která mu doslova, a nikoliv obrazně, zavírá dveře jeho nitra před Bohem tak, že se nemůže projevit, i když je v něm stále přítomen.
Základem pokory, ale i návratu k Bohu je proto pochopení, že bez Boha jsme nic a zcela bezmocní a že pouze ve spojení s ním můžeme opět začít žít božsky.
Toto pochopení musí být opravdu hluboké a zásadní. Je dobré, pokud tento názor nás přiměje nastoupit cestu zpět k Bohu, ale musíme se zbavit i nevědomosti, že se na stezce obejdeme bez pomoci Boha.
To není možné. Nelze přece usilovat o spojení s Bohem bez účasti samého Boha na této práci. Právě naopak: musíme se trvale obracet k Bohu o pomoc v našem úsilí, ale současně ze všech sil sami usilovat.
Na stezce se máme vždy držet střední cesty a varovat se krajností. Jednou je víra: „Vše je milost a tu člověk nemůže ovlivnit“.
Druhou krajností je přístup mnohých jogínů, kteří spoléhají jen na sebe a myslí si, že dosáhnou svého cíle jen meditací, a navíc často bez důkladné očisty a lásky k Bohu.
Jedno – absolutizace milosti je skrytým projevem duchovní lenosti a nedostatku pravé touhy po Bohu.
Druhé – výlučné spoléhání na vlastní úsilí je duchovní nevědomost a pýcha.
Oboje vede k duchovní katastrofě. Bez úsilí setrváváme do nekonečna v moci sil zla. Samo úsilí – často spíše násilí na stezce – bez opření o Boha vede k malým výsledkům, nebo dokonce k duševním poruchám.