Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Nykl

Vážení duchovní přátelé, snad neodmítnete jedno katolické kázání k tématu dobra a zla. Zajímavé je v tom, že potvrzuje Pravdy, které jsou nám předkládány Mistrem J. Vackem. Text je uveden v celém rozsahu, jak jej na požádání zaslal katolický farář z Brna po rozhlasovém přenosu (ČRo2) z 21. neděle v mezidobí.

21. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium rozhodně není snadným textem. Není snadné mu správně porozumět – a snad ještě nesnadnější je přijmout Ježíšova slova a žít podle nich. Ze všeho nejvíc nás pak asi zaskočí to zdánlivě příkré odmítnutí míru. Naše představa o křesťanství jako náboženství usmíření a o Ježíši Kristu  jakožto garantu všeobecného pokoje dostává dnešním evangeliem povážlivou trhlinu.

A tak budiž rovnou předesláno, že něco takového vlastně hrozí jen tam, kde se člověk spokojí s povrchním a nesouřadným pohledem na věc, kde se věci zjednoduší a nevidí souvislosti, kde se zkrátka nejde do potřebné hloubky.

Zřejmě nejvíc nás asi znepokojila Ježíšova slova o rozdělení. Už jenom proto, že žádný normální člověk nežije rád uprostřed konfliktů a hádek. A tak se nám zdá Ježíšovo slovo přehnané a nechce se nám brát ho až tak vážně. Proč by z přijetí evangelia mělo vzejít  tak radikální rozdělení , že dokonce rozpoltí obyvatele jednoho domu či domácnosti? Proč nás Bůh vhání do konfliktů a hádek, proč nás nenechá se nějak rozumně domluvit?  Čemu dobrému může sloužit taková radikální přemrštěnost?

Takto a podobně se ptáme nejen proto, že žít v rozdělení je trvale nepohodlné a frustrující, ale jistě i proto, že bychom si upřímně přáli s každým vyjít po dobrém. A tak nám připadají Ježíšova slova přehnaně přísná.

Jenomže, b. a s., v dnešním evangeliu není nic přehnané – a už vůbec ne slovo o rozdělení. Ježíš totiž nenavozuje a nepřivolává cosi, co by až tak nemuselo být, pokud by na nás záleželo. On popisuje stav, ve kterém se svět nachází od nepaměti, a zavírat před touto skutečnosti oči znamená stát se jistou obětí. Copak lze nevnímat , jak v příkrém rozporu ve světě stojí dobro a zlo, pravda a lež, láska a nenávist, život a smrt? Lze jakkoli slučovat a usmiřovat skutečnosti tak neslučitelné jako oheň a voda?

Ježíšovo učení naprosto nepřináší nové a třebas i zbytečné rozdělení. Ježíš svým hlásáním jen velmi zřetelně  a jednoznačně vymezuje hranici mezi Božím a tím ostatním, mezi spásou a hříchem, mezi Božím královstvím a pomíjivým světem. A protože i sám Ježíš, je zcela jednoznačně pouze Bůh, musí při setkání s ním, každý jednoznačně a nedvojsmyslně volit: černé nebo bílé, ano nebo ne.  Nevhání nás tedy do permanentního konfliktu se zbytkem světa, spíše nám ukazuje cestu k záchraně z bouře, která se strhla už dávno a hned tak neskončí. Ukazuje nám, že tím nejhorším řešením by bylo tvářit se, že o nic nejde a stačí jen někde stranou počkat , až se to zase přežene.

Dějiny tohoto světa jsou totiž zřetelně mnohem víc nepřetržitým zápasem dobra a zla, než jsme ochotni běžně připustit. V tomto boji je jistě vposledku Bůh vítězem – ale pro každého jednotlivce  je to vždy znovu aktuální zápas s otevřeným výsledkem. A Ježíš tedy každého člověka přivádí k sice nepopulární, ale stejně tak i k reálné nutnosti se rozhodnout – a to zcela jednoznačně.

Pravda, takovou naléhavost moc rádi nemáme. My se spíše snažíme hledat střední cestu, smířlivé řešení, něco, co nebude tak bolet a co bude trošku pohodlnější. Ale vzhledem k dnešnímu evangeliu jsou všechna pohodlná a smířlivá řešení ve skutečnosti nijaká. Není střední cesty, pokud člověk bere Ježíše vážně – to znamená, pokud mu uvěří.

Pokud jsme došli ve svých úvahách až sem, pak jistě cítíme b. a s., že před námi nyní vyvstávají velmi osobní otazníky: Jde mi o můj osobní klid – nebo o Boha? Má Bůh sloužit uspokojení mých potřeb , nebo chci já sloužit Bohu ke své spáse? Musíme stále brát v úvahu, že moc hříchu a jeho důsledky v tomto světě jsou natolik zřetelné, že nelze očekávat, že se dobro se zlem nedostanou do konfliktu, že mohou žít vedle sebe v jakémsi paktu o neútočení.  

Uvážíme-li, že Ježíš je naprosto oddán otci, dobru, a že tuto naprostou oddanost požaduje i od svých učedníků, pak je jasné, že cesta za ním, následování, nemůže nikdy najít souhlas u těch,  kteří se stavějí Bohu na odpor. Laciná slova o pokoji, která by se snažila zakrývat a přehlížet toto neslučitelné rozdělení mezi dobrem a zlem, by byla falešným prorokováním. Skutečný mír nemůže vzejít z ničeho jiného než  z obrácení. Jakákoliv smířlivá koexistence dobra a zla je nemožná. Pro osobní život křesťana tedy z dnešního evangelia neodbytně a jasně vystupuje požadavek plného a trvalého rozhodnutí se. Nelze být současně s Ježíšem a proti němu, nelze být ani neutrální. Oheň, který přišel Ježíš vrhnout na tento svět, musí hořet.

Každá mince má ovšem dvě strany – a my tedy zde k tomu, co až dosud bylo řečeno, musíme přidat ještě cosi velmi důležitého. Dnešní Ježíšova slova z evangelia rozhodně nesmí být použita jako záminka k jakékoliv nesnášenlivosti, nátlaku, či především snahy se takto „ ve jménu pravé víry“ zbavovat lidí nedokonalých, nepříjemných či jakkoli jinak nevyhovujících našim subjektivním měřítkům. Stejně tak nelze  s odvoláním na dnešní evangelium odmítat byť jen hnout prstem pro kohokoli, kdo s námi není dost pravověrný. Evangelium je třeba číst celé – včetně přikázání lásky k bližnímu, včetně povinnost považovat za bližního i nepřítele, a především včetně všech těch příkladů, na kterých vidíme, jak Ježíš kategoricky odmítal hřích, ale nikdy a nikde nezatracoval žádného hříšníka.

To, co po nás křesťanství žádá, je opravdu velmi obtížné. Žádá od nás pravdivé a poctivé vnímání rozdílu mezi vírou a nevěrou, mezi naději v Boha a zbožštěním tohoto světa, mezi věrnosti a nevěrnosti Bohu, mezi spásou a hříchem. Současně od nás žádá, abychom nepřestávali milovat i ty, kteří se vůči nám nejostřeji vymezují, kdo nás odmítají a často i činí předmětem  svého hněvu. Máme jim přát dobro a současně dokázat jasně nesouhlasit v tom, v čem souhlasit nesmíme.  Pomáhat a přitom pomoc hned zase nečekat, důsledně se vzdávat každé nečestnosti, každého odplácení a násilí, ale přitom být připraven snést, že nám může být ubližováno…

Sami cítíte, jak je to, viděno kritérií naší doby, nerozumné, nadmíru těžké, ba až bláznivé. Ale je to – a to nelze zpochybnit – především Kristovo! A proto hlásíme-li se k němu, je to naše cesta. Není to cesta fanatické tvrdosti a nesnášenlivosti, ale je to cesta čistoty srdce a jednoznačné věrnosti dobru a pravdě. A především je to cesta lásky, neboť ona, jak říká apoštol, je svorníkem dokonalosti.

Nám všem je tedy adresováno povzbuzení dnešního druhého čtení: „Mějme oči upřeny na Ježíše!“ Čím více pociťujeme svou lidskou slabost a bázeň tváří v tvář tak velikému nároku, jaký před nás dnes Ježíš postavil! On ví, že jsme slabí. Ale naše víra pochází od něj a on ji vede k dokonalosti… Mysleme na to, abychom neumdlévali a v boji neochabovali!