Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ve stejnojmenné kapitole mistr Lakshmanjoo ve své knize „Kashmir Shaivism“ tyto dva systémy srovnává a uvádí, v čem se liší.

Při tomto srovnání se dopouští dvou nepřesností. Monismus není totéž, co advaita. Advaita učí, že existuje pouze jedno, kdežto monismus je pouze víra v jednoho Boha, která je často dualistická. Dále jóga a její praxe není totéž, co advaita a její praxe. Bhakti jóga je nepochybně dualistická a základní stupně jógy například ásany, cvičí i ryzí materialisté pro zdraví.

Jogíni zpravidla átmavičáru neprovádějí a ti, co se jí věnují, často nepraktikují jógu zejména v jejích nižších stupních.

Rozdíly mezi oběma systémy podle mistra Lakshmanjoo jsou následující.

1) Prvý rozdíl Swami vidí v různém chápání karmajógy. Podle jógy je činnostmi, které vykonáváme bez přání po odměně za její výsledky. Podle kašmírského šivaismu je prováděním činnosti v neustálém uvědomování si Boha. To je podle mínění Swamiho mnohem účinnější než klidová meditace.

V oblasti jógy má Swami pravdu. Pokud se týče advaity, tak ji křivdí. Ta velmi zdůrazňuje spočívání v Já i při činnosti ve světě. Jedním z cílů advaity, jak ji učí Ramana Maháriši, je sahadža samádhi, což je právě uvědomování si Já v činnostech.

2) Další rozdíl: advaita tvrdí, že nejvyšší Skutečnost se zrcadlí v intelektu jedince. Kašmírský šivaismus tvrdí, že je tomu opačně. Nejvyšší Skutečnost vyzařuje buddhi do jedince.

Z hlediska praxe je jedno, jak tomu je. Co však není vůbec jedno, je, zda se náš rozum nachází ve stavu buddhi či nikoliv. Praxe, kterou jí dosahujeme, je jediná: očista mysli a poznání Já. Na tom nic nemění způsob, jakým vzniká.

3) Advaita považuje svět za neskutečný, šivaismus nikoliv. Nejvyšší Skutečnost, jak tvrdí, nemůže vytvářet nic neskutečného ani nedokonalého. Proto je stvoření skutečné. Námitka proti neskutečnosti světa je obdobná té mé. Proč by nejvyšší Skutečnost klamala sama sebe svou májou?

4) Advaita neuznává kundaliní jógu, kašmírský šivaismus ano. Ve skutečnosti je tento rozpor ještě větší. Podle mého soudu hlavní rozdíl mezi oběma systémy spočívá v tom, že advaita prakticky neuznává šakti, nejvyšší Skutečnost v pohybu a v projevu a omezuje ji pouze na statický, nehybný neprojev.

5) Védantu smí praktikovat podle některých jejích učitelů pouze někteří vyvolení, což jsou brahmini nebo sanjásinové. Ženy a nižší kasty ji nesmějí provádět. V tomto tvrzení vychází ze Šankary. Ramana Maháriši žádná omezení praxi advaity neboli átmavičáry neklade. Na něho se proto tato výtka nevztahuje.

Kašmírský šivaismus naopak učí, že jej mohou praktikovat všichni muži i ženy bez jakýchkoliv rozdílů. Dokonce tvrdí, že ženy mohou být v jeho praxi úspěšnější než muži.

Moje stanovisko dlouholetého praktika je toto.

Kašmírský šivaismus i advaita mají mnoho společného a společný je i cíl: poznání Já, nejvyšší Skutečnosti.

Advaita, která je pro mne totožná s učením Ramama Mahárišiho, má pro mne tu výhodu, že učí jasně átmavičáru a zdůrazňuje její rozhodující důležitost. Kašmírský šivaismus átmavičáru sice také zná, ale neklade na ni takový důraz a její praxe není jasně vysvětlována.

Předností kašmírského šivaismu je naproti tomu uznání existence šakti i jejího projevu, jímž je kundaliní i její praxe. Bohužel jsem praxi kašmírského šivaismu nikde nenašel vysvětlenou v takové podobě, abych ji mohl provádět bez mistra. Zdá se také, že jeho účinná praxe bez šaktipatu neboli bez mistra v těle není možná. To velmi omezuje k ní přístup.

Mistři kašmírského šivaismu nám radí, abychom se nesoustřeďovali na nižší čakry, ale na vyšší, které se nacházejí nad krční čakrou. Z hlediska dosažení světla a poznání Já rada určitě správná, protože právě nad hlavou se vytváří světlo i přichází poznání Já. Při očistě se však nevyhneme tomu, abychom se nemuseli zabývat i centry nižšími včetně nohou a centrem pod nohama.

Osobně jsem přesvědčen, že praxe vnitřní pránájámy, jak ji cvičíme, je nosnou praxí kašmírského šivaismu, ač se veřejně neučí. Alespoň o tom nevím. Je také kundaliní jógou, která vede v nejvyšším stupni k poznání Já.

V tom je hlavní rozdíl praxe obou systémů. Advaita dosahuje poznání Já převážně átmavičárou, kašmírský šivaismus zvednutím šakti jako kundaliní nad hlavu. Naše stezka, jak ji provádíme, používá obě metody, jak átmavičáru tak vnitřní pránájámu jako metodu vedení šakti nad hlavu. Tak se oba druhy praxe navzájem doplňují a posilují. Tuto pravdu znal i můj mistr Jarka Kočí, který mně poradil, ať dělám vnitřní pránájámu, protože urychluje poznání Já. Jak vidím stále jasněji, měl velkou pravdu. Také jako správný mistr mně i dal jasný návod k jejímu provádění. Proto jakkoliv podceňovat vnitřní pránájámu je nejen nemoudré, ale přímo škodlivé.

Z filosofického pohledu je spojení praxe átmavičáry a vnitřní pránájámy spojováním vědomí a jeho tvořivé moci, spojováním Šivy a Šakti neboli praxí nejvyšší, děje-li se tak s láskou a v lásce.

Jak je zřejmé ani mistr Lakshmanjoo se nevyhnul některým nepřesnostem a také není vždy vyčerpávajícím způsobem informován. Tím rozhodně není dehonestován. V širší souvislosti to platí o obou systémech. Oba jsou poněkud jednostranné, i když směřují k témuž cíli.

Oba směry mají své velké a pravé mistry a bylo by proto nesmyslné stavět je i jejich nauky proti sobě s tím, že jedni jsou výš, druzí níž, jedni mají pravdu a druzí nikoliv. Na druhé straně není třeba ani zavírat oči nad výhodami či nevýhodami obou učení a stezek včetně případných omylů. Příkladem takové vzájemné úcty a ocenění nám může být sám mistr Lakshmanjoo, který ve svém mládí navštívil Ramana Mahárišiho a vzdal mu svůj hold. Současně, jak jsme viděli, zastává názory rozdílné od advaity, jejímž předním představitelem Maháriši byl.

Vezměme si z jeho chování příklad. Jen velcí primitivové a zlí lidé, nenávidí a pronásledují ty, kteří mají odlišné názory než oni sami. Evropská posedlost: „Jen jeden názor je správný a ostatní musí být násilím potlačeny“, je prokletím západu, za jehož vznik jsou zodpovědní oficielní představitelé křesťanství. Místo Ježíšovy lásky hlásají nenávist maskovanou obavami o blaho druhých.