Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Právě vyšel český překlad knihy R. Balsekara. Překládat do češtiny duchovní díla je jistě záslužné, ale má i svá úskalí, což platí i v případě angličtiny. Mnozí překladatelé si zjednodušují práci tím, že anglické výrazy nepřekládají a používají je ve tvaru převzatém do češtiny v přesvědčení, že anglický i český tvar jsou významově totožné. Nejsou.

Například základní termín jógy realization, to realize, který je překládán jako realizace či realizovat, nemá v češtině správný význam „uvědomění, uvědomit si“,  jako v angličtině, ale „něco uskutečnit“. Jelikož Já je uskutečněno stále, nelze je uskutečnit, ale pouze si je můžeme uvědomit, což je podstatný rozdíl, a to zejména z pohledu praxe hledání Sebe. Neuskutečňujeme Sebe ve smyslu vytváření něčeho nového, ale uvědomujeme si Sebe, co ve skutečnosti jsme již právě teď. Realizovat lze něco, co neexistuje, není právě přítomné a je proto předmětné, předmětem a nikoliv to, co již existuje a co jsme navíc my sami.

Kdo se snaží tímto způsobem docílit poznání Sebe, je nesprávným výrazem „realizace“ zaváděn k hledání něčeho, co zde právě teď není, co není on sám, ale něco jiného, co je třeba teprve uskutečnit neboli vytvořit.

Vše, co je opravdu třeba, je uvědomit si, co jsem právě teď a zde, a tak docílit poznání sebe. Já se nedosahuje, protože jsme jím stále, ale dosahuje se jeho poznáním tím, že si je svou pozorností uvědomíme.

Další překladatelský omyl je překládat „onepointed mind“ jako „jednobodová mysl“. Správný překlad je soustředěná mysl, mysl, která je vedena k jedinému cíli. Pokud tím je míněno jógické soustředění, pak je nutné důrazně říci, že spočívá v soustředěné pozornosti vědomí a nikoliv mysli. Soustřeďuje se vědomí a nikoliv mysl. Ta musí být naopak uvedena do naprosté nečinnosti, být nečinná.

R. Balsekarův ústřední termín je „concept“, což v angličtině znamená pojem, myšlenka, představa. Zčeštěné „koncept“ má význam odlišný: značí „pojetí“ až dokonce prvý náčrt, koncepce něčeho. Používáním českého „konceptu“ se rázem Balsekarovy úvahy přesouvají někam jinam, od myšlenek a představ neboli od výtvorů   mysli do českých „konceptů“. Posun zásadní a zavádějící.

Pan Balsekar je svým zaměřením v podstatě neoadvaitista, který nahradil Boha svým rozumem, o kterém soudí, že je neomylný a také všemocný. Nespoléhá na átmavičáru, a proto ani na samo vědomí, ale pouze na mysl, navíc neosvícenou poznáním Já. Klíčovou otázkou jsou pro něho „koncepty“, což není nic jiného než výtvory naší mysli, představy a názory, kterým věříme a chováme se pod jejich vlivem.

Není pochyb o tom, že naše mysl je mocná tvořivá síla a že v co věříme, nás do značné míry ovládá, ale mysl sama není nejvyšší Skutečností, noumenon, ale fenomenon, jev, který je pravé Skutečnosti podřízen a je na ni plně závislý.

Názory mysli také zdaleka nejsou skutečnostmi, o kterých myslíme. Pojmy, které mysl používá, nejsou věci či jsoucna, která označují. Myšlenka, představa židle není židlí, na kterou je možné si skutečně sednout. Sednout si na ni můžeme opět pouze v představě a nijak jinak. To samé platí o představě nejvyšší Skutečnosti. Tak jako žijeme ve hmotném světě a považovat jej za jedinou skutečnost, je možné žít v mysli, v našich myšlenkách a považovat je za jedinou skutečnost, ale obojí je nevědomost a hlavně spolu neslučitelné. Co platí ve světě nutně neplatí v mysli a naopak. Myslet si mohu co chci, ale tím řád a chod světa přímo ovlivňovat nemohu. Zacházení s pojmy, výtvory mysli, jakoby byly skutečnostmi samými, přesvědčení, že myšlením je možné magicky bezprostředně působit na tělo a jeho svět, ale i na nejvyšší Skutečnost samu, je neopodstatněné a nerealistické. Tak působící a přímo účinná magie neexistuje a kdo něčemu takovému uvěří, stává se obětí své mysli.

Nejvyšší Skutečnosti, Boha, nedosáhneme tím, že se prohlásíme za ni a že žijeme v jednotě. Zlomená noha, hlad, neštěstí všeho druhu nepřestanou existovat a hlavně působit, když prohlásíme, že se nás nedotýkají nebo, že dokonce neexistují.

Můžeme žít v mysli ve vysněném božství či v ráji, ale skutečnost těla, světa, ale i Ducha tím není dotčena ani v nejmenším.

Pro R. Balsekara a jemu příbuzné myslitele, je typické, že nemluví o karmě, zákonu příčiny a následku a tváří se, jakoby neexistoval a hlavně nepůsobil. Snaží se nás přesvědčit, že správné myšlení, koncepty je vše, co je třeba, že platí víc než karma, že nejsme jejímu působení podrobeni. To neplatí a každé poučování nesené v tomto duchu je krajně nebezpečné a nezodpovědné. Nakonec vede k přesvědčení, že je-li vše jedno, je i jedno jak se chováme, což je duchovní katastrofa.

Karma se svou zákonitostí platí stejně jako přírodní zákony například zemská přitažlivost. Jen ať někdo zkusí ji negovat „konceptem“ o její neexistenci. V lepším případě si zláme obě nohy, v horším se zabije. Myslet si ovšem může co chce. Zákonitost tohoto světa se nikoho neptá, zda na ní věří nebo nikoliv. Působí v obou případech stejně.

R. Balsekar také zpochybňuje boží vůli, k čemuž právě přispívá vypuštění karmy z jeho úvah. Boží vůle existuje a je dvojí.

Ta nejvyšší je božská a propůjčuje božský život těm, kteří v Bohu žijí. Je samozřejmě úplně jedno, jakým jménem Boha nazýváme a jak si jej ve své nevědomosti představujeme. Naše představy o něm se jej ani v nejmenším nedotýkají.

Boží vůle je také vyjádřena zákonitostí, která vládne všemu stvořenému. Její podstatnou částí je princip příčiny a následku, který každé bytosti vrací vše, co učinila nejen prostřednictvím svého těla, ale i myslí. Nebýt karmy, zákonitosti příčiny a následku, nutně by vládl v celém projevu naprostý chaos, náhody a nic víc. Takový život, existence by vůbec neměla smysl, kdyby dobro neplodilo dobro, zlo zlo, úsilí dosažení a duchovní stezka by nevedla k Bohu. Výsledky našich činností by byly zcela nepředvídatelné, a proto by nemělo smysl se vůbec o něco snažit, protože žádná snaha by nepřinášela zákonité výsledky, odpovídající vynaloženým příčinám neboli duchovnímu úsilí.

Řád, který nastoluje zákonitost veškerého projevu a jehož základem je zákon karmy, je dílem božím stejně jako projev sám, protože s ním tvoří jednotný celek. Projev bez své zákonitosti by nemohl ani existovat. Není to tak, že by Bůh s námi zacházel ze své libovůle, jak svou vůli, abychom sklízeli, co sejeme, jasně vtělil do zákonů veškerého projevu. Bůh nám nepřiděluje tresty podle svého uvážení, ale nestavil tento svět tak, že platí: Zub za zub, krev za krev, život za život, když se takto proviňujeme. Samozřejmě platí i dobro za dobro, pomoc za pomoc, láska za lásku a podobně.

R. Balsekar shledává představu Boha, který zná naše hříchy, za absurdní. Ramana Maháriši, Ježíš a mnozí další rozhodně nikoliv. Pokud Maháriši říká, že o tom, kdy se naše karma naplní, rozhoduje Bůh, tak přesně říká, že zná i naše hříchy. Jinak by o nich nemohl rozhodovat. Navíc Balsekar v tomto případě vychází z představy osobního Boha, který by na něco takového nestačil, což je zcela nesprávné. Jestliže i člověk dnes vyrábí počítače, které v paměti udrží nepředstavitelné miliony dat, je domýšlivé si myslet, že by Bůh na něco takového nestačil.

Balsekar nás také přesvědčuje, že nejšťastnější lidé žijí v Bangladéši. Dobře se pamatuji, že po odtržení od Pákistánu žilo v Bangladéši přes milion žen, které jejich manželé a rodiny zapudily, protože je znásilnily pakistánští vojáci. Žili nuzně v obrovských shromažďovacích táborech bez jakékoliv naděje na cokoliv lepšího. Právě nyní Bangladéš postihly obrovské záplavy, které se tam pravidelně opakují. Přes milion lidí přišlo o veškerý majetek, nemají ani nejnuznější příbytek, hladoví a dokonce žízní, protože nemají ani pitnou vodu. Připočteme-li k tomu velké rozšíření AIDS, kojeneckou úmrtnost, negramotnost, podvýživu, nemoce, nízkou průměrnou životní úroveň, z čeho se vlastně radují? Že mají právě plný žaludek a nemusejí ráno do práce? Je takové štěstí, které nepramení z poznání Sebe či Boha skutečně pravé štěstí nebo jen tamasická blaženost? Jak asi dlouho trvá takové štěstí Bangladéšanům? Než je někdo znásilní, nakazí AIDS nebo vlna spláchne do moře? Jaké štěstí v tom R. Balsekar spatřuje? Je nějaké pravé štěstí vůbec možné bez poznání Sebe či Boha? Co se nám R. Balsekar snaží nasugerovat, když zdůrazňuje tento typ štěstí? Že není třeba usilovat o Boha, ale mít plný žaludek a celý den lenošit. Když pak přijde válka či záplavy, obviní se ze zodpovědnosti za to vše Západ a požádá se o pomoc, která se postaví jako povinnost. Opravdu zvláštní druh štěstí.

Co ještě ke konceptům říci? Je snadné říci, že život je jen sen. Nesnadné je se z něho probudit. Přesvědčení o snové realitě světa nic neřeší. Jediné řešení je probuzení. Tvůrci konceptů by udělali lépe, kdyby si uvědomili to, co si všechny koncepty uvědomuje, včetně jejich nepřítomnosti. Každý koncept je výtvor mysli. Kdo žije v konceptech, jedno zda je vytváří či rozpouští, žije v mysli a nikoliv v nejvyšší Skutečnosti, ve vědomí Já jsem. Zaměňují výtvory své mysli za Skutečnost samu a přisvojují si vševědoucnost a všemocnost.

Zapomínají, že ty nejjednodušší životní zkušenosti – hlad, nemoc, utrpení jsou docela něco jiného než koncepty a že na ně jejich tvrzení vůbec nepůsobí. Ti, co tvrdí, že vše je koncept, vytvářejí rovněž koncepty, že vše je koncept. Ti, co žijí pod vládou konceptů i ti, co je vytvářejí, jsou společně pod vládou své nevědomé mysli, kterou považují mylně za samu nejvyšší Skutečnost. Ztotožnění se se správným i nesprávným konceptem, výtvorem mysli, je vždy jen nevědomost a nic víc.

Pravou Skutečností je vědomí, ve které koncepty vznikají, trvají a zanikají a bez které neexistují ani správné ani nesprávné koncepty.

Nesprávné koncepty je jistě správné jako takové rozpoznat a opustit. Pokud je pouze nahradíme správnými a ztotožňujeme se s nimi, s myslí, která je vytváří, jsme i nadále nesvobodní. Ještě horší je, když nesprávné koncepty vyměníme za jiné, stejně nesprávné a nespásné v přesvědčení o jejich správnosti.

Pokud uvěříme v naprostou moc konceptů, což je jen jiné jméno pro výtvory naší mysli, povyšujeme úroveň mysli na jedinou a rozhodující. Ztrácíme tím smysl pro realitu těla a světa a současně si uzavíráme přístup k tomu, co je za a nad myslí. Toto něco, vědomí, je jediná opravdová Skutečnost, na které je mysl plně závislá.

Kdo toto neví a hlavně nezná ve smyslu bezprostředně nežije, nezakouší, je nevědomý, a proto i nesvobodný, i když vyznává ty nejsprávnější koncepty.