K F. Drtikolovi
Jiří Vacek
Všechna pravá náboženství učí, že konečným cílem stezky je vysvobození. Ježíš nás poučuje o návratu marnotratného syna k Otci do království nebeského, které, jak velmi zdůrazňuje „není z tohoto světa“.
Buddha mluví zcela jasně o stezce ze samsára do nirvány, do onoho Nezrozeného, ze kterého povstalo vše zrozené.
Indové obdobně mluví o vysvobození z řetězu neustálých zrodů v nebožských světech a návratu do brahman, absolutna. Vysvobození, spásu nazývají mukti a rozeznávají její dva případy. Prvým je dosažení mukti ještě v průběhu života v těle a jeho světě, což nazývají džívanmukti. Tohoto stavu dosahuje ten, kdo ač v těle, splnil již podmínky vysvobození, jehož plné plody sklízí až po jeho odložení. Vidéhamukta je ten, kdo splnil podmínky nutné pro vysvobození až po odložení hmotného těla, což se nutně nemusí stát ještě v okamžiku smrti.
Je zřejmé, že nejvyšším cílem stezky je vysvobození, stav, ve kterém se již znovu nerodíme v nebožském světě. Nic jiného jím není. Největším mistrem je ten, kdo toho dosáhl. Ti, co toho nedosáhli, ač mohou být mistry, nejvyššími mistry nejsou.
Jestliže Míla Tomášová sama o Drtikolovi tvrdí, že je již opět mezi námi, a když má pravdu, pak je zřejmé, že Drtikol nedosáhl stavu džívanmukti ani vidéhamukti. Není proto také nejvyšším mistrem, není osvobozený.
Jediné možné vysvětlení zní, že nesplnil podmínky, které vysvobození vyžaduje a není nesnadné vidět, že to byly jeho komunistické vásany, které způsobily, že nejen nedosáhl vysvobození, ale samsaro se jej plně zmocnilo. Jeho prohlašování: „Já, Drtikol, drtím kola samsára“, bylo jak předčasné, tak velmi nemoudré. Ač se to může zdát podivné, pokora je pro mistry snad ještě důležitější než pro žáky.
V tomto světle každý, kdo jen trochu rozumně uvažuje, pochopí, že jeho komunistické představy záchrany společnosti nebyly vůbec dobré či dokonce vznešené, jak se nám namlouvá, ale nevědomé, a proto i zlé, stejně jako jsou zlé plody úsilí jeho strany.
Pokud nechceme dopadnout stejně jako F. Drtikol a vrátit se zpět na tento svět a nutně trpět, varujme se chyb, kterých se dopustil. Usilujme o vlastní spásu, o plný návrat do Boha a starost o svět přenechme Bohu. On ví lépe než my, co potřebuje a navíc, na rozdíl od nás, má i moc, aby svou vůli prosadil.
Pokud nás i skuteční mistři, ale nikoliv ti nejvyšší, odrazují od vlastní spásy a obracejí nás do světa, nenechme se jimi zmást. Trpět v novém zrodu budeme my, ne oni. Oni naše utrpení neponesou. Druhé nespasíme a sami sebe také ne.
Pokud je Drtikol opravdu již zpět mezi námi, měl by se ve vlastním zájmu ze svých omylů poučit a v prvé řadě usilovat o svou vlastní spásu. Pokud místo toho se znovu obrací do světa, nečeká jej nic jiného než samsáro místo nirvány.
Z uvedeného tvrzení Míly jasně vyplývá, že Drtikol nebyl mukta, osvobozeným. Nedosáhl cíle stezky a nebyl nejvyšším učitelem. Pevně věřím, že Míla dosáhla, na rozdíl od Drtikola, vysvobození po své tělesné smrti, že se jí podařilo rozpustit vásany, které jí bránily v dosažení stavu džívanmukty, osvobozeného ještě v průběhu života zde na zemi. Vyzdvihovat proto Drtikola na její úroveň a usilovně pěstovat jeho kult, znamená snižovat Mílino dosažení a mást hledající. Drtikol nebyl mistrem nejvyšším, protože nedosáhl vysvobození.
Z tohoto faktu vyplývá i jedna závažná skutečnost. Kdo něco nemá, nemůže to ani dát. Kdo něco neumí, nemůže to ani druhé naučit. Mistr, který nedosáhl sám vysvobození, není schopen je ani udělit druhým ani je k vysvobození účinně vnitřně vést. Může nanejvýš vykládat nauku, která k vysvobození vede. Někdy, bohužel ke škodě své i druhých, zaplétá naopak sebe i druhé do světa pod těmi nejvznešenějšími pohnutkami. Výsledek je vždy jen jeden: další nový zrod, což se opakuje tak dlouho, dokud nepochopíme pravdu. Proto pozor na takové mistry!