Jsme TO nebo bohové?
Jiří Vacek
Je rozdíl, jestli nám někdo říká: „Pravím vám, bohové jste“ nebo „Ty jsi TO“.
TO je jedno jediné, bohů je mnoho. Stvořená bytost je v nejlepším případě pouze soupodstatná s TO, ale nikdy není s ním plně totožná. Je jedním z bohů, ale nikoliv Bohem. Navíc oba výroky neplatí pro bytosti odpadlé od Boha v plném smyslu, ale pouze podmíněně. Vyjadřují naší možnost, která je bez našeho velkého úsilí neuskutečnitelná a v současnosti vzdálená. Nikdo nezačne žít božským životem jen proto, že zaslechne pravdu o svém podstatném božství, které si v současném stavu nejen neuvědomuje, ale není ani schopen uvědomit.
Pád začíná tam, kde si stvořená bytost počne přisvojovat absolutní božství. Čím více se staví jako Bůh, tím více se mu vzdaluje, až jej nakonec ztratí. Přesně to zavinilo podle bible pád mnoha andělů, božských bytostí. Chtěli být rovni Bohu, a proto od něho odpadli. Vytvářeli sebe jako boha vedle pravého Boha, a proto o něho přišli.
Mudrc proto s pokorou spočívá stále u nohou toho, jehož milostí je s ním sjednocen. Proto je pokora pro mudrce ještě důležitější než pro hledající. Co se odpouští dětem, se nepromíjí vyvoleným. Pokora nás chrání před pádem, který vyvolává pýcha ve všech svých projevech. Jedním je i přesvědčení o vlastní dokonalosti a nezávislosti na Bohu.
Všimněme si, že bible hovoří o pádu andělů, bytostí, které žijí v nebi a ve spojení s Bohem. I oni mohou padnout, pokud přestoupí boží zákony. Veškeré představy, že nám takové nebezpečí nehrozí, že jsme dosáhli, že jsme na konci stezky, jsou naprosto nesprávné. Viděny správně, jsou jen výplody zaslepeného rozumu, který je pod vlivem zla jménem pýcha. Kdo mu propadne, je ztracen. Nebeské království je královstvím božích dětí a nikoliv namyšlenců na svou vlastní velikost.
Právě toto nebezpečí pádu jak dílčího, tak celkového, které je velmi skutečné, je důrazným důvodem k vytrvalému bdění nad myslí. Kdo přestane rozlišovat a nechá se unést jakoukoliv nespásnou myšlenkou, citem či představou, již padá. Kdo či co padá? Naše vědomí vedené neovládanou pozorností upadá do moci nespásné vásany, je jí unášeno a pohlceno. Kdo tento mechanismus působení moci vásan neprohlédne a neudrží odstup vědomí od všeho pozorovatelného, nikdy se nemůže osvobodit, protože každý výtvor mysli, kterému nebděle a nevědomě podlehne, je vždy nesvobodou a ničím jiným.
Právě toto je pravda o naší nesvobodě. Netvoří jí nic jiného než tvořivé síly naší vlastní mysli, které se zmocnily oživující moci vědomí tak, že je zcela ovládli. I karma, která se projevuje jako náš současný osud, není ničím jiným než výslednicí všech těchto sil námi vytvořených.
Mnozí hledající si myslí, že jim nemůže nic uškodit, že si mohou vše dovolit, což je v přesném rozporu s výše uvedenou zákonitostí. Jsou přesvědčeni, že jsou svobodní a mimo dosah veškeré zákonitosti. Pravdou je, že právě toto přesvědčení je výrazem jejich neštěstí plodící nevědomosti a nesvobody. Je zřejmé, že neznají ani základní poučení o karmě a moci tvořivých sil. Jejich rozum zaslepený zlem si myslí, že oni jsou výjimkou, na kterou se nevztahují. Pak jednají neeticky v přesvědčení, že nejsou za své chování zodpovědní. Jejich nevědomost je ani neomlouvá, ale ani v nejmenším nechrání před dopady takových prohřešků.
Jsou tak v moci vlastní nevědomosti a nesvobody, ve vleku nespásných vásan, že si ani nejsou schopni uvědomit neštěstí, do kterého se sami uvrhli a vrhají, a které sami svou neřízenou myslí udržují a stále jen zvětšují.
Proč je tomu tak? Protože pohrdli Bohem a odvrátili se od něho. Tím se propadli do moci nejhoršího zla, jaké existuje, jímž je život bez Boha.
Pokud nepochopí, že jejich jedinou nadějí je Bůh a návrat k němu, není jim pomoci. I když se uchylují k nejrůznějším duchovním postupům, pokud usilují, ale neuznávají rozhodující úlohu Boha na své stezce a neopírají se o něho, jejich úsilí je marné a dokonce škodlivé. Pěstují duchovní ego, které, „protože je přece dobré“, je horší než to obyčejné.
I ti, kteří kráčejí po stezce s Bohem a nikoliv pouze se svým egem, když zpychnou na své dosažení a přivlastňují je sobě, jsou vážně ohroženi, když pod vlivem svého úspěchu zapomenou na Boha a pokoru. Pak nutně následuje pád, protože bez Boha nelze božsky žít. To jen pokleslé ego si může myslet, že se bez Boha obejde nebo, že je dokonce ono samo tak dokonalé jako Bůh. Výsledkem je nevědomost, nesvoboda a utrpení. Čím dříve nás utrpení, které jsme si takto my sami způsobili, přesvědčí o našich omylech, tím lépe pro nás. Dokud neprohlédneme a neobrátíme se s pravou pokorou, nemáme jinou naději, než na to, co jsme si sami zvolili a co sami mocí svého vědomí a mysli udržujeme: na život nebožský.