Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Byl Ježíš spasitelem? Pokud existoval, nepochybně ano! Spasil nás všechny? Určitě nikoliv. Koho spasil? Ty, kteří mu uvěřili a prováděli duchovní vnitřní praxi pod jeho vedením zaměřenou na dosažení spojení s Bohem, což je právě cílem vnitřního náboženství. Byl Ježíš jediným spasitelem v dějinách? Ukážeme si, že nebyl.

Celá bible není o ničem jiném než o vnitřním náboženství neboli mystice. Bohužel však nemluví řečí otevřenou, ale skrytou, pomocí symbolů, povídek a podobenství. V Novém zákoně jsou některá taková místa právě proto zvlášť označována oním tajemným "Kdo má uši k slyšení, slyš". Samozřejmě to není výzva pro ty, kteří mají zevní sluch v pořádku, ale abychom ona místa chápali ve správném Duchu a nikoliv podle litery, jak nás významně nabádá apoštol Pavel. Máme slyšet v Duchu, duchovně, nikoliv zevně.

Dokonce i Bible sama rozeznává dvojí náboženství, vnitřní a zevní, neboť zcela nepochybně rozeznává a uznává dvojí kněžství: zevní, podle řádu levitů a vnitřní, podle řádu Melchisedechova. O tom, kdo byl Melchisedech, vypráví Starý zákon (1.Mojž. 14,18). Byl knězem Boha nejvyššího, ač nebyl žid, tím méně křesťan. Abraham, praotec všech židů, sám vyvolený, uznává jeho kněžství a tím i jeho autoritu nad sebou. Na kněžství podle řádu Melchisedechova se odvolává i žalm 110,4, ale hlavně apoštol Pavel, který v epištole Židům zdůvodňuje Ježíšovo poslání kněžstvím podle tohoto řádu a nikoliv podle řádu kněží - levitů. Viz zejména 7. kapitolu epištoly. Kněžství podle řádu Melchisedechova Pavel zdůvodňuje: "Melchisedech je král spravedlnosti (=mystiky, vnitřního náboženství). Je bez otce, bez matky, bez předků. Jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben synu božímu, zůstává knězem navždy". Potud Pavel. Dodejme, že je i králem pokoje, neboli dokázal ovládnout svou mysl, utišit ji, uvést do klidu v soustředění na Boha. Melchisedecha staví Pavel výš než patriarchu Abrahama, protože poslední přijal požehnání od prvého. Jak Pavel výslovně uvádí, vyšší vždy žehná nižšímu.

Zamyslíme-li se nad tím, co Bible o Melchisedechovi říká, pak zjistíme, že nemůže mluvit o člověku, protože každý člověk je smrtelný, ale o Duchu božím, s nímž Melchisedech dosáhl spojení, aniž patřil k nějakému "vyvolenému" náboženskému společenství. Také tohoto stavu dosáhl bez pomoci historického Ježíše prostě proto, že žil o 2000 let dříve než on. Přesto jej Pavel staví na roveň s Ježíšem a navíc zdůvodňuje význam Ježíše právě Melchisedechem, řádem jeho kněžství.

Pavel tak nepochybně uznává vnitřní náboženství, které není vázáno na jakékoliv církevní či náboženské společenství, které není dáno rodem, tělesně, zevně, ale spočívá v dosažení spojení s Bohem v nás, v našem nitru. Komu se toto spojení zdaří, je před Bohem ospravedlněn, protože právě toto je návrat padlého Adama a Ježíšova marnotratného syna, jimiž jsme každý, kdo žijeme bez živé a přímé zkušenosti Boha v nás, k našemu Otci a Bohu. To také s sebou přináší spásu, což není nic jiného než buddhistická nirvána či hinduistická mókša. Spása z čeho? Z nebožského opětovného zrozování do hmotného těla a světa, který je právě pro nedostatek oživeného Boha v nás nebožský, to jest plný utrpení, nestálý a končí smrtí těla, nikoliv naší.

Spasitelem je každý žák vnitřního náboženství, mystik, jogín, buddhista, sufi atd. který dosáhl poznání Boha v sobě, spojil se s Ním, a skrze toto spojení dosáhl své spásy. To, co je skutečným spasitelem, není nic jiného než Bůh sám. Lidem, ve kterých takto Bůh působí, se rovněž říká spasitelé, jinak vtělení Boží, boholidé, avatáři v hinduismu. Buddhové v buddhismu. V tomto smyslu jsou spasiteli rovněž mistři a světci všech náboženství, pokud splňují výše uvedené podmínky. Spasitel je proto opravdu jen jeden a je jím Bůh sám, spasitelských osobností, boholidí bylo, stále je a vždy bude více. Proto, abychom neupadali do modlářství, je nutné vědět, že spasitel není člověk, osobnost, ale boží Duch, "kterého nikdo neviděl".

Jak spasitel, Bůh a bohočlověk působí? Opět jako Duch. Neviditelně, ale zcela nepochybně a opravdově tak, že v těch, kteří se k němu obrátí a plní jeho pokyny, rozpouští vše, co je nesourodé s Bohem, ale hlavně probouzí k vědomému životu Krista, átman, buddhovskou podstatu atd. v nich, jejich božskou podstatu a tak jim pomáhají dosáhnout spásy, vysvobození z nebožského světa a k vstupu do království nebeského, nirvány. Zevní náboženství právě proto, že nezná, ani nechce znát neviditelného a beztvarého Boha-Ducha, zaměňují spasného Ducha-Boha za zevní osobnosti a těla boholidí a rovněž i spásu očekávají zevně, hmotně. Představují si, tak jako židé dodnes, že přijde "jejich" mesiáš, spasitel, zevně a viditelně jako osoba a zbaví je utrpení, nejlépe tak, že pobije všechny jejich nepřátele a vezme je do nebeského ráje, kde budou užívat jen potěšení, která si představují smyslově a tělesně. Domnívají se, že to vše získají jen zevním uctíváním vybraného zevního spasitele. Jejich touha se nese výhradně tímto směrem, ovšem marně. Spása není zevní, dokonce ani skrze zevně chápané boholidi, ale vždy a výhradně vnitřní, a každý si ji musí, byť i s pomocí Boha-Ducha, sám vydobýt. Židé takto čekají na spasitele, ovšem jen toho svého - těm "druhým" on ukáže, co oni vlastně jsou, po celou existenci židovství asi 4000 let. Marně. Křesťané je v tomto věrně následují v očekávání druhého Kristova příchodu na svět. Čekali jej již za života apoštolů a čekají jej dodnes. Čekají ovšem také marně. Co by zde dělal, když výslovně řekl: "Mé království není z tohoto světa“?!

Kristus však přece přišel od Ježíšovy smrti již mnohokrát a stále ještě chodí k těm, kteří ho vzývají beze slov ve svém nitru soustředěni na jeho Ducha. Pavel a mnozí praví křesťané, pouštní otcové, mystici a světci mluví naprosto jasně a shodně: zrodil se v nich, v jejich nitru a rostl, až rozpustil padlého Adama - Indové říkají ego, nepravé já a nahradil jej sám sebou, ryzím vědomím Já jsem. Co jiného je druhý příchod Krista než stav, o kterém Pavel říká: "Nežiji již já (ego, padlý Adam), ale Kristus (ryzí vědomi Já jsem)"? Zevní náboženství ovšem takto Krista nechce. Chce zevního orientálního monarchu, který je za jejich "věrnost" odmění a druhé, kteří jsou "jiní" a "jinde", zatratí. Hlubší úpadek v chápání Ježíše si není snad již možno ani představit.

Postoje zevního náboženství nejsou duchovní, ale materialistické. Jejich očekávání se nikdy nemohou naplnit. Nepřinášejí užitek, ale škodu, protože odmítají osobní zodpovědnost každého člověka za sebe a vkládají ji do rukou pomyslného soudce a vladaře, o kterém nikdo neví, kdy přijde. Ve skutečnosti zevně nepřijde nikdy. Jediné řešení a jediná cesta vedou výhradně nitrem naším úsilím.

Ježíš právě proto vždy zevní náboženství odsuzoval. V jeho době to byli zejména farizejové. Jeho: "Běda vám, vzali jste klíče od království nebeského, sami nevstupujete a jiným bráníte", patří všem, kteří předstírají, že rozhodují o vstupu do nebeského království. Těmito klíči není nic jiného, než návody k duchovní praxi. Farizejové je podle Ježíše znali, i když o ně nedbali. Dnešní farizejové však již zřejmě ani nevědí, že existují. Proto však Ježíšovo: "Běda vám!" neplatí méně, ale více. Kdo chce vést druhé, má povinnost nejprve sám znát a vědět to, co učí. Pokud tomu tak není, není a nemůže být ani Ježíšův, tím méně Kristův.