Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Rozlišené existuje v nerozlišeném, které je i proniká a dává mu vznikat a udržuje je v bytí. V praxi postupujeme tak, že si uvědomujeme nerozlišený prostor vědomí Já jsem i rozlišený svět a jeho bytosti současně. Všechno je jedna jediná nejvyšší Skutečnost, která je současně rozlišená i nerozlišená. Nerozlišená skutečnost je neomezené, nestvořené a beztvaré vědomí Já jsem. Rozlišená skutečnost jsou světy a jejich bytosti, které jsou neustále vytvářeny silou tohoto vědomí.

Rozlišené vždy existuje v jediném nerozlišeném vědomí Já jsem. Je jeho tvořivou mocí v činnosti. A-dvaita znamená ne-dva. Neexistují dvě skutečnosti, ale pouze jediná Skutečnost jak nerozlišená tak rozlišená. Pro stvořené, které je rozlišené, platí pravidlo rozlišování, pro nerozlišené nerozlišování. Rozlišování však není totéž, co oddělování a rozdělování. Stvořené neexistuje mimo nestvořené, nerozlišené, ale výhradně v nerozlišeném vědomí Já jsem jako jeho tvořivá činnost.

Stvoření není na ničem nezávislá objektivní skutečnost, ale tvořivá činnost vědomí Já jsem, bez které neexistuje a kterou je ve své existenci plně podmíněno. Proto si máme být neustále vědomi sebe jako nerozlišeného, nestvořeného základu stvoření, jímž je vědomí Já jsem i stvořené, rozlišené a projevené části své bytosti i jejího světa, aniž bychom se – my vědomí Já jsem – nechali rozlišeným pohltit nebo se s ním, se svým tělem a myslí ztotožňovali.

Máme proto spočívat trvale v nerozlišeném vědomí Já jsem a současně být pozorovateli rozlišeného stvoření, to jest našeho světa, těla a mysli s plným vědomím, že nejsme ničím stvořeným, pozorovatelným, co si uvědomujeme ve svém pozorování.

Udržet jasné s ničím neztotožněné nerozlišené vědomí Já jsem a současně si uvědomovat rozlišený svět, aniž bychom se nechali rozlišeným pohltit nebo se s ním ztotožňovali, je základ života božského.

Svět vzniká i zaniká v jediném vědomí Já jsem, které je od něho rozlišeným svědkem, pozorovatelem jeho existence.

Nalezení Sebe v tomto vědomí nám otevírá dveře do nebeského království.

„Já jsem dveře“, platí vždy a plně stejně, jako „Já jsem cesta“. Ono „Já jsem“ je vždy ryzí vědomí vlastního bytí a nikoliv osobnost.

Trvalé jasné vědomí Já jsem, které září samo Sebou a uvědomuje si: „Nejsem ničím rozlišeným, stvořeným, co si uvědomuji“, je jak cestou, tak dveřmi do života božského. Nerozlišené vědomí Já jsem, rozlišené od všeho stvořeného je základem, na kterém spočívá náš život věčný.

Není jiné spásy, vysvobození ze samsára, z moci nebožského světa než objevení základu naší bytosti, nerozlišeného vědomí Já jsem a jeho vysvobození z pohlcení a ze ztotožnění s rozlišeným světem, naším tělem a myslí.

Sebe si vědomý, svého základu, vědomí Já jsem si vědomý pozorovatel všeho stvoření, který ví, že není ničím stvořeným, co si uvědomuje, je svoboda.

Nepoznávání „Jsem vědomí Já jsem“ a jeho pohlcení a ztotožnění se stvořením, které pozoruje, je nesvoboda a příčina všeho utrpení.

Dosažení vysvobození spočívá v poznání Sebe ve vědomí Já jsem a uvědomění: „Já jsem toto vědomí Já jsem a nejsem ničím, co pozoruji tímto vědomím, kterým jsem“.

Já jsem, sebe si vědomé vědomí, které není pohlceno ničím, co si uvědomuje ani se s tím neztotožňuje, je současně Spasitel i spása. Jediný spasitel je jediné vědomí Já jsem. Jediná spása je v tomto vědomí, které ví, že není ničím stvořeným, čeho si je sebou vědomo.

To, co píši, nejsou pouhá slova z rozumu, ale právě teď přímo žitá zkušenost. Vědomí Já jsem, kterým jsme, je to nejdražší, co máme. Je naším nejcennějším pokladem. Jen v něm je vysvobození z utrpení. Jen v něm je možný život božský. Ten začíná jeho uvědomováním a končí jeho zapomenutím. Ač jsme jím stále a nemůžeme jím nebýt, je možné na ně zapomenout a neuvědomovat si je, což je v životě totéž, jako bychom o ně skutečně přišli. To je ona zhoubná nevědomost, nevědomost o Sobě, která je příčinou všeho zla, utrpení a nesvobody.

K tomuto životu sebe si vědomého vědomí samozřejmě plně patří láska, pokora a odevzdanost. Žijeme v lásce Já jsem, v pokoře se jeho působení otevíráme a necháváme je svobodně působit v nás i v našem světě. Svět, tělo a mysl držíme v pozornosti vědomí, které v nich necháváme svobodně konat v plné důvěře, že pro nás chystá to nejlepší. Nejsme činitelé, jednající, ale svobodní pozorovatelé všeho dění, do kterého svou vůlí nezasahujeme. Necháváme dít se vůli boží v soustředění ve vědomí Já jsem. Žijeme trvale ve stavu: „Buď vůle tvá a nikoliv má“, ve kterém se tímto způsobem vůle boží stává vůlí naší.

Neplníme vůli boží, ale necháváme ji působit v soustředění na vědomí Já jsem, aby svobodně a bez překážek konalo.