Jedna vůle boží má dvě strany
Jiří Vacek
Dobře rozlišujme mezi vůlí boží a působením Bohem dané zákonitosti. Oboje je nepochybně vůlí boží, ale každé v jiném smyslu.
Bůh rozhodně nechce zlo, nevědomost, utrpení a nesvobodu. Naopak jeho nejvyšším přáním je láska, blaženost, svoboda, stručně život božský. Současně je jeho vůlí pevný řád tohoto světa, který, není-li dodržován, přináší nevědomost, zlo, utrpení a nesvobodu. I to je boží vůle. Rozumějme - Bůh z toho zla nic nechce, ale chce, aby naše skutky, myšlení a chování neslo své zákonité následky. Proto i utrpení a zlo je jeho vůlí, ale nikoliv přáním. On chce jen dobro, lásku, poznání a blaženost.
Záleží proto jen na nás jakou stranu jeho vůle si vybereme: tu božskou nebo tu nebožskou. I v této vůli trestající se projevuje jeho láska a přání po božském životě. Utrpení a nesvoboda, do kterých upadáme, když volíme život nebožský nás velmi důrazně poučují o tom, že s námi je něco v nepořádku, že svým myšlením a svými skutky vytváříme příčiny, které znesvobodňují a bolí. Je jen a jen na nás, abychom pochopili, co nám nesvoboda a utrpení, kterým podléháme, sdělují o nás samých i o našem charakteru. Čím dříve tuto lekci osudu pochopíme a změníme se k lepšímu, tím lépe pro nás. Tím dřív se počneme osvobozovat a zbavovat utrpení.
Nesmíme se samozřejmě dopustit omylu pod vlivem netrpělivosti, že ač jsme již dobří, trpíme dál. Naše pouhá změna se zásobami špatného osudu nic sama neudělá. Milost, které se říká v tomto případě odpuštění hříchů, přichází pouze postupně a úměrně tomu, jak se blížíme Bohu nebo-li jak začínáme plnit podmínky života božského. Úplné vysvobození přichází až s koncem života v hmotném světě, pokud jsme splnili podmínky vysvobození.
Z hlediska, že sklízíme jen to, co jsme zaseli nebo-li následky svých činů, je zřejmé, že na světě neexistuje jakákoliv nespravedlnost. Každý má přesně to, co si svým myšlením a jednáním ve své minulosti zasloužil.
Lidé, kteří tuto základní pravdu nechápou, jsou zmateni, protože příčiny toho, co se dnes jeví jako nespravedlnost, nenahlížejí. Často proto pochybují o Bohu: „Jak může všemocný a spravedlivý Bůh trpět takovou nespravedlnost?“. Jak jsme viděli není to nespravedlnost, ale naprostá spravedlnost: „Krev za krev, zlo za zlo, ale i dobro za dobro, láska za lásku“.
Ještě horší je případ těch, kteří vedeni snad soucitem, ale často spíše nenávistí a závistí, ač to nepřiznávají, se sami snaží spravedlnost ve světě nastolit. Zákonitě všechny takové snahy ztroskotávají a následky jejich počínání jsou horší než výchozí stav. Takové počínání, které popírá vesmírnou zákonitost a platnost principu akce a reakce jsou vždy projevem velké nevědomosti a nedostatku působení Boha v nás. Jsou-li takoví lidé navíc uznáváni za autority, stávají se svůdci davů, kteří je následují. Výsledkem jsou vždy katastrofy. Vraždění ve velkém, utrpení a bída všech, které přicházejí ihned, ale ve svých důsledcích se projevují po mnoha vtěleních. Takto vytvořená zlá karma postihuje celé země i národy po mnoho set let. Poučený pohled na dějiny nám tuto pravdu plně potvrdí.
To neznamená, že jsme proti nesvobodě a utrpení bezmocní. Naprosto ne. Cesta k vysvobození vede přijetím nejpřednější boží vůle, kterou je přání, aby vše bylo božské, žilo božský život. Cesta z nesvobody ke svobodě, z utrpení k božské blaženosti a z nevědomosti do poznání vede naším nitrem a je stezkou k Bohu. V tomto smyslu záleží jen na nás, na každém jednotlivě, pro kterou z božích vůlí se rozhodne a nejen rozhodne, ale kterou se bude i řídit. Poslední rozhoduje.