Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zdůvodnění: „vše je jedno, a proto nemáme druhým nic odepřít,“ je velmi ošidné. Je-li vše jedno, jsem i já toto jedno, a proto se mohu chovat, jak chci. Je to jedno a vše je proto jedno. Je-li vše jedno, je i tygr jedno. Mám se snad proto nechat tygrem sežrat? A jsou ještě horší, lidští tygři.

Ve skutečnosti se nám radí zahodit rozum s jeho moudrostí a nechat se unášet nekontrolovatelnými city. Jaké asi ty city mohou být, když jejich nositelé se nacházejí v egu?

Mnozí falešní advaitisté skutečně takto uvažují: „existuje jen jedna jednota a proto já jsem touto jednotou a to rovnou celý. Jsem, existuji jen já, což je v tomto případě ego.

Povýší své ego na jednotu a je konec; není oč usilovat.

Výklady o jednotě vedené pod vlivem rozjařenosti z nadšení nad ní, aniž by bylo zdůrazněno, že ego je z jednoty naprosto vyloučeno: že musí nejprve samo zmizet, aby bylo dosaženo jednoty, což bez velkého úsilí není možné, natropily podle mého soudu víc škody než užitku.

I nejvyšší mudrci, kteří jednotu žijí, rozlišují, a to dokonce mnohem více než lidé nevědomí: nejedí kameny ve víře, že jsou jedno co chleba. Rozlišují dokonce i duchovně hledající a jejich přednosti i nedostatky. Proč bychom neměli moudře rozlišovat i my? Nevidím jediný důvod. Jednota nespočívá v tom, že si vezmu „ubohého, jedovatého hada do bytu, aby vzápětí smrtelně uštknul mé dítě. To platí obrazně i doslova.

Poučení: všechno je jedno, má pro ty, kteří nežijí jednotu jediný význam: aby se jí snažili ze všech sil dosáhnout. Nic jiného.

K tomu zdaleka nestačí pouhé studium, ale ani pouze nesobecké myšlení a chování, i když je dobré, ani uctívání Boha, prostě nic kromě nalezení Boha Já jsem v našem nitru pomocí obracení pozornosti na něho, což je átmavičára.

Příběh o tom, jak mistr poučí žáka: „Vše je jedno, vše je Bůh,“ je poučný. Když žáka přizabije vzápětí slon, kterému se neuhnul: „Přece je to Bůh,“ tak mu mistr řekne: „Ale Bůh na slonu ti řekl, „vyhni se“!“

To je názorný příklad duchovní nesvědomitosti, nezodpovědnosti a demagogie. Koho máme poslouchat, komu věřit? Mistrovi nebo nevědomému člověku, který sedí na slonu?

Pravda má být řečena celá a ne pouze ta, která se právě hodí a podstatnou její část zamlčet.

Celá pravda zní: ano, vše je jediná Skutečnost, ale je rozlišená a tuto rozlišenost je nezbytné v jednání ve světě uznávat. Jednota není rozumové přesvědčení, ale vnitřní, duchovní poznání, které je nezbytné dosáhnout duchovním úsilím. Jeho základem je rozpuštění ega a veškerého zla v nás.

Kdo učí něco jiného, mate jen druhé, jako onen mistr v příběhu, který přímo způsobil žákovo zranění slonem.

Všimněme si dobře, že zranění utrpěl žák, nikoliv mistr. Mistři, kteří takto přivádějí žáky ke škodě, aniž by nesli za své nesprávné vedení zodpovědnost, jsou špatní mistři.

Příběh, tak jak je podán, je názornou ukázkou demagogie v duchovní oblasti. Máme poslouchat mistra, a když utrpíme škodu, vina je naše, protože jsme neposlechli radu někoho nevědomého, která byla lepší než ta mistrova.

Jakou cenu mají rady typu: „Vše je Bůh, vše je jedno,“ když jejich uplatnění v životě vede k naší škodě? Chce nám snad Bůh škodit? Komu slouží rady typu: „Když má tygr hlad, nech se jím sežrat?“ Tygrovi nebo Bohu?

To je jednota? Kdo radí, musí za své rady nést i zodpovědnost a nikoliv se vymlouvat.