Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Představa, že je více mistrů, a proto je možné měnit jednoho mistra za druhého, je zcela nesprávná a velmi zavádějící.

Pravda zní:

Je jen jeden mistr a tím je Bůh, jedno jediné vědomí Já jsem, které odhalené září v některých osobnostech, které dosáhly jeho uvědomění v sobě.

Všichni mistři v těle jsou nositelem jediného Boha, vědomí Já jsem, které si uvědomují. V tom není podstatný rozdíl mezi nimi. Rozdílné jsou jejich osobnosti. Ty však nejsou příliš důležité a tím méně rozhodující. Každý mistr v těle by měl proto velmi dbát, aby jeho osobnost, ze které Bůh vyzařuje, nejen nezakrývala toto jeho vyzařování, ale ani v nejmenším tomu nebránila. Největší mistr v těle je právě ten, který z tohoto pohledu má nejmenší osobnost.

Tak jako my nejsme osobností neboli tělem a myslí, tak jím není zejména ani osoba, která si v sobě uvědomila její vrozené božství. Dívat se na mistra v těle jako na osobnost, je proto hned dvojí nevědomostí, které jsme ke své velké škodě propadli.

Tak jako ani my sami nejsme tělem a myslí neboli osobností, není jimi ani mistr v těle. A přece ve vztahu k osobě mistra této nevědomosti běžně podléháme a dokonce jej na jejím základě kritizujeme. Proto také zákonitě naprosto nesprávně.

Ve své nevědomosti si dokonce myslíme, že můžeme měnit jednoho mistra za druhého. Je to stejné, jako kdybychom si mysleli, že můžeme měnit jednoho Boha za druhého.

Náš vztah k mistrovi přesně odráží nevědomost, kterou chováme a která nás k naší velké škodě ovládá. Je-li silná, je pro nás mistr tělem a myslí. Naše sklony nepřátelské Bohu také určují naše postoje k mistrům v těle. Jsou vždy Bohu a proto i mistrově osobě nepřátelské a je na žákovi, aby si tuto pravdu plně uvědomil a zaměřil se na rozpouštění těchto odstředivých sil. Většina žáků dělá pravý opak: místo toho, aby se zabývala usilovně očistou od všeho zlého, tak kritizuje mistra a pěstuje v sobě zlé, mistrovi nepřátelské city. Tyto síly zla, kterým propadají, je pak odvádějí vnitřně a nakonec i zevně od mistra a tím i ze stezky k Bohu. V tom spočívá jejich obrovské zlo a nebezpečí: vylučují nás z Boha pro smrtelné hříchy, kterými jsou.

Většina žáků těmto zlým vlivům svou duchovní nekázní a neovládanou myslí poskytuje ochotně prostor k působení. Jeho výsledkem jsou nesprávné postoje a vztahy k mistrovi v těle. Žák nehledá chyby v sobě, ale pod vlivem svého zla v mistrově osobnosti. Pak se mu nabízí „jediné správné řešení“: nevážit si mistra. Místo kritického pohledu na sebe, kritiku míří nikoliv na mistra, ale na to, co mistr není. Pak plně pod vlivem svého zla a nevědomosti žák mění jednu mistrovskou osobu za druhou, ale zákonitě marně. Pokud ovšem vůbec tuto možnost má, což je velmi vzácné. Chyba není v mistrovi, ale v žákově neočištěné a neovládané mysli.

Žel ve své zlem zastřené mysli mění osoby, které mistry nejsou, za druhé v přesvědčení, že „mění“ mistry. Jeho vlastní zlo a duchovní nečistoty jej plně ovládají a nepustí ze své moci, dokud nepochopí, že zlo a nedostatečnost nejsou v mistrovi, ale v něm samém.

Když působením zla v sobě opustí mistra, jeho zlo tak dosáhlo svého cíle: zdrželo jej na cestě a odvedlo od jedné mistrovské osoby v nesmyslné naději, že tak vyřeší svou situaci. Zlo, které mu vládne, tak s ním neustále putuje a jeho vláda nad ním neustále sílí. Moc jeho zla a ega se nad ním jen zvětšuje místo, aby byla zeslabována.

Když ve své nevědomosti považujeme mistra za tělo a mysl, pak se jejím vlivem mistr stává jedním z nás a někdy dokonce i tím horším. Nevidíme rozdíl mezi námi a jím, protože se nezaměřujeme na to, co mistr je, ale na to, co není.

Když máme tu obrovskou milost žít dlouhodobě společně s mistrem v těle, pak dokonce v tomto případě dochází ke vzniku neúcty k mistrovi. Jak říká Swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“.

Jelikož je to on, kdo tento jev jako jediný tak jasně odhalil, říkám tomu „Ramdasova nemoc“. On jí samozřejmě netrpěl, ale objasnil.

Pravda je, že nikoliv samotná blízkost budí neúctu k mistrovi, ale tato neúcta je výsledkem naší nevědomosti, ve které ztotožňujeme mistra s tím, co vidíme a neuvědomujeme si to, co nevidíme: vyzařování vědomí Já jsem z jeho osoby.

Jsou žáci, kteří nepropadli neúctě k mistrovi i když s ním žili společně dlouhá léta, protože byli vnitřně čistí. Nejen mistra nezavrhli, ale sami s jeho pomocí dosáhli to, co on a stali se jeho pokračovateli. Blaze jim! Proto není třeba se mistrovi vyhýbat, abychom se nenakazili neúctou k němu, ale je nezbytné vidět v něm nositele odhaleného božství Já jsem a obracet se k němu v pokoře, úctě a oddanosti. A hlavně je třeba jej mít docela obyčejně rád již proto, že Bůh je láska a tato láska k mistrovi, k našim bližním i k sobě je nevynechatelným základem jakéhokoliv přístupu k Bohu. Kdo nemá lásku, nemá ani Boha a je nic a ničím. K tomuto názoru, který jasně vyslovil apoštol Pavel, se plně hlásím. Mé letité zkušenosti s duchoborci jej plně potvrzují. Bez pravé lásky i dlouhé roky meditace neznamenají vůbec nic.

Někteří mistři v těle, ač dosáhli uvědomění Já jsem, se někdy nedokáží plně vysvobodit z určitých omezení, které vznikají z některých osobních názorů a nepochopení nauky. Mohou mít sklony si příliš přivlastňovat své božství a činit ze svého dosažení výlučně jejich vlastnictví a dokonce mohou mít k ostatním mistrům nesprávný přístup. Tak vznikají zlé názory na vlastní vyvolenost a z toho vyvozovaná nedokonalost druhých a jim podobné.

Právě proto na mistry v těle platí požadavky očisty a ovládání mysli ještě víc než pro ty, kteří začínají. Navíc nutnost pokory a odevzdanosti ve vztahu k Bohu je jedinou zárukou, která je chrání před pádem, ve kterém se dopouští hříchu „rovnat se Bohu“.

I pro mistry plně platí: „Neustále spočívám v pokoře a odevzdanosti u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen“. Ani mistrova osobnost nemá překážet Bohu, ale má být tak malá, aby ani v nejmenším nebránila Bohu v jeho svobodném vyzařování.

Ani nejvyšší mistr nemá chtít „plnit boží vůli“, ale má pouze svolit, aby se boží vůle děla svobodně a bez překážek.