Je Já jsem Bůh?
Jiří Vacek
Poznání našeho Já není totéž, co poznání Boha. Je pouze poznáním soupodstatnosti naší podstaty s Bohem, který naše Já překračuje. To platí zejména pro úsek stezky od objevení našeho pravého Já, vědomí Já jsem až do plného rozpuštění ega. Po celý tento úsek stezky platí, že naše pravé Já v nás existuje společně s naším egem.
Naše Já, moc jeho vědomí v nás musí růst, dokud není ego rozpuštěno. Proto přijetí představy naší totožnosti s Bohem v tomto úseku stezky by znamenalo, že ego, naše nepravé Já nejen nezmizí, ale bude ztotožněno s Bohem, což je hrozný pád.
Ježíšovo: „Otec a Já jedno jsme, ale Otec je větší než Já“, vyjadřuje právě tuto pravdu.
Výrok: „Átman je brahman“ je pravda neúplná. Átman je podstatně brahman, obojí je vědomí Já jsem, ale brahman je větší než átman.
Proto odmítnutí představy, že jsme Bohem, je naprosto odůvodněné. Sekat za takové prohlášení hlavy samozřejmě nikoliv.
Plně však platí, že snaha rovnat se Bohu, vyjadřování naší rovnosti s Bohem je duchovní provinění, které má za následek duchovní pád.
Zbavuje nás ve svých důsledcích skutečného pravého Boha, protože se obracíme k tomu, co Bohem není a nemůže ani být.
Vždy platí:
Nic stvořeného není a nemůže být Bohem právě proto, že je stvořením, které vzniká, trvá a zaniká, zatímco Stvořitel zůstává beze změny.
Člověk a vůbec každá stvořená bytost proto nikdy ani nemůže být Bohem, protože je stvořením něčeho, co je samo nestvořené.
Člověk nemůže být nikdy Bohem ani mu roven, ale nanejvýš pouze bohočlověkem: tvorem žijícím ve vědomém spojení s Bohem v plné pokoře a odevzdanosti.
Duchovní praxí se nestáváme Bohem, ale:
1. Zbavujeme se všeho, co není s Bohem v souladu.
2. Vracíme se k Bohu a tím se na něm vědomě podílíme úměrně naší snaze a jejím výsledkům.
Musíme ze všech sil žít ve svém vědomí Já jsem, ale to samo o sobě k plnému uskutečnění Boha v nás a k plnému návratu do plného vědomého spojení s ním nestačí.
Pokud se na stezce po rozpuštění ega nevydáme po cestě, která pokračuje k návratu do Boha, pak se náš duchovní vývoj zastaví. Ustrneme na dosaženém a téměř vždy více či méně duchovně padáme.
Tento nežádoucí stav je způsoben uspokojením z dosaženého stavu, který v případě příznivé karmy tohoto vtělení je jen posilován. Touha po dosažení cíle stezky, jímž je plná obnova spojení s Bohem, se vytrácí. Není pociťována nutnost dalšího pokračování stezky a úsilí, které vede k tomuto cíli. Často dokonce převládá nevědomost o tom, že něco takového jako další pokračování stezky vůbec existuje a že je dokonce nezbytné.
Dosažení poznání Já se někdy tak zdůrazňuje, že se pro ně zapomíná na další pokračování stezky plného návratu k Bohu.
Poznání Sebe je určitě významným dosažením. Je vlastně začátkem pravého duchovního života, je k němu klíčem. Jak říká Ježíš: „Já jsem, vědomí Já jsem jsou dveře do nebeského království“, neboli do života v Bohu.
Zdaleka však nestačí jeho pouhé dočasné, samovolně přicházející stavy. Je nutno získat mistrovské umění v něm spočívat z naší vůle a rozhodnutí.
Právě tato schopnost, toto mistrovství dosahovat uvědomění Já a spočívat v něm, je vysoce významné a rozhodující dosažení na stezce jak pro danou osobu, tak i pro pomoc druhým.
Toto mistrovství umožňuje hledajícím, kteří se na odhalenou zář Já v osobě zaměří, aby s touto pomocí dosáhli také poznání Sebe. Samo o sobě zřejmě ani toto poznání ještě nezaručuje, že se znovu v tomto nebožském světě nezrodíme. V případě takového nového zrodu poznání Já propuká znovu v současném vtělení ve velmi mladém věku a často velmi bouřlivě.
Po ustálení a prohloubení poznání Sebe je nezbytné rozpustit ego, které jak jsme uvedli, po objevní Já existuje společně s ním. Střídají se v moci nad námi.
Když povolíme bdění v Já, znovu se objevuje ego. Proto Ramana Maháriši říká: „I u džňániho se ego objevuje znovu a znovu“. Je nutné rozpustit nejen totožnost s tělem a s myslí, které vytvářejí ego, ale i sám klam, vásanu, sílu zvyku, která vyvolává toto ztotožnění.
Ani plné uvědomění Já není ještě plným návratem k Bohu ani vysvobozením ze znovuzrozování v nebožském světě. Oboje dosažení vyžaduje usilovně pokračovat na stezce dvěma směry:
1. Rozpouštěním sil, sklonů, vásan, které nás jakkoliv poutají do nebožského světa.
To jakkoliv zdůrazňuji. Když se někdo z nevědomosti rozhodne, že nechce žít s Bohem v jeho světě, protože chce zachraňovat druhé, tak se i on rodí znovu v nebožském světě.
Podle mého soudu je vždy za takovým rozhodnutím, které je ve skutečnosti odmítnutím Boha, vždy něco nesprávného, nějaká nevědomost, strach až nedůvěra v Boha, prostě něco nedobrého.
Proklamovaná ušlechtilost takového rozhodnutí více či méně zakrývá náš pravý vztah k Bohu, nechuť k plnému návratu do něho.
2. Úsilím o poznání Boha a účasti na něm ve všech jeho principech a mohutnostech nejen ve vědomí Já jsem.
Ač můžeme vědomí Já jsem považovat za jakýsi prazáklad boží, přece není celým Bohem.
Zde jsme opět u časté nepřesnosti ve vyjadřování a s nejasným vymezením pojmů. Když říkáme, že Bůh je naším pravým Já, vědomím Já jsem, tak se mýlíme, když klademe rovnítko mezi vědomí Já jsem a Boha. Bůh je vědomím Já jsem, ale není pouze vědomím Já jsem, což je podstatný a závažný rozdíl.
Vědomí je schopnost, princip uvědomovací, ale tím není Bůh ani zdaleka vyčerpán. Například je tvořivou mocí, láskou a mnohým dalším. Proto uvědomění Já není zdaleka totéž, co uvědoměním či poznáním Boha.
Proto plný návrat k Bohu vyžaduje pokračování stezky, které křesťané nazývají výstup k Otci. Hinduisté mluví o dosažení poznání brahman. V buddhismu je to stezka od poznání naší buddhovské podstaty k nirváně neboli k tomu, co Buddha nazývá „nestvořeným, bez kterého by nebylo nic stvořeného“.