Jiří Vacek - duchovní učitel

Z archivu Jiřího Vacka

Vážení a milí přátelé, vaším problémem není Vacek, ale vy sami. Vacek je jen zevní projekcí vašeho vnitřního problému. Je jakýmsi jeho katalyzátorem, který jej ozřejmuje. To vůbec neznamená, že problémem je on. Jste jím vy sami. Nejde o Vacka, ale o vás. Řečeno staromódně, ale pravdivě: hraje se o vaší duši. Jde o to, zda se vaší mysli zmocní její vlastní síly dobra či zla, síly, které vás navracejí tam, kam patříte, do Boha nebo zda vás vaše vlastní mysl udrží ve vaší nevědomosti a oddělenosti. Právě toto je váš problém, na ten se soustřeďte a vše ostatní podřiďte jemu vyřešení. Pokud tak neučiníte, prohrajete sami sebe, svůj božský život.

Pamatujte dobře, co říká Ramana Maháriši: „Nikdo vás nemůže osvobodit ani znesvobodnit, jen vy sami“. Ostatní vám mohou v tom buď pomoci nebo vám bránit. Hlavní je nepochybně na vás. Pokud přijmete názor, že není oč usilovat, zůstanete tam, kde jste: ve ztotožnění s tělem a s ním ve hmotném světě. Synonyma pro tento stav jsou nevědomost, nesvoboda a utrpení.

Rozvažte sami, ale dobře, co je vaším pravým zájmem. Zda do nekonečna spílat Vackovi, protože říká nepříjemné pravdy nebo se zamyslet a usilovně začít s tím, co skutečně potřebujete: vyřešit problém sama sebe, své existence, svého života. Jedno je jisté: zloba, nenávist a nepřátelství vám v tom ani trochu nepomohou. Pouze vám ještě víc zastřou rozum, jehož neschopnost rozpoznat, co je pro vás opravdu dobré a co zlé, je jednou z příčin vašeho neutěšeného stavu. Promítat příčiny vaší vlastní nevědomosti a zla zevně, vám ani trochu nepomůže. Jsou jen ve vás a jen vaše a záleží jen na vás, kdy tuto nepříjemnou pravdu pochopíte, přijmete a hlavně se podle ní zařídíte. Jinak nemáte jinou naději než na to, co právě máte. A právě o tom Ježíš říká, že i to nic vám bude vzato.

Původcem všeho zla je oddělenost od Boha, od naší božské podstaty, jíž je vědomí Já jsem a její ztotožnění s tělem a s myslí. Tak vzniká samostatná bytost, oddělená od celku, která se snaží zabezpečit potřeby své klamné, oddělené existence. V této snaze po svém zdánlivém, ale nepravém prospěchu, se nakonec uchyluje i ke zlu v přesvědčení, že jí přinese dobro. Tím se ještě více vyděluje z boží jednoty a její utrpení se zvyšuje.

Samozřejmě, že to vše neexistuje ve skutečnosti jako takové, v její božské rovině – neuměle a dualisticky řečeno, ale pouze ve vědomí takového jedince. Příměrem, který by nám mohl pomoci pochopit, jak to je, je sen spáče, který uprostřed hojnosti svého bdělého stavu usne a sní, že strádá v chudobě o hladu. Přemožen mocí své snové existence, a ona to moc skutečně je, se snaží ze všech sil, po dobrém i po zlém změnit svůj sen, svou snovou skutečnost ve svůj prospěch, samozřejmě nepravý. Jinou skutečnost nezná, neví, že existuje. Snaží se zlepšit klam, ve kterém žije, místo, aby se snažil o probuzení z něho, ze svého zlého snu. Je zřejmé, že takové počínání nejen nikam nevede, ale má přesně opačný účinek: jen stále víc snícího znesvobodňuje a vede do těžšího poddanství jeho zlého snu. Příčiny tohoto neutěšeného stavu leží v naší mysli, ale zejména ve stavu našeho vědomí.

Rozumová nevědomost, skutečné zastření rozumu zlem a připoutanost k tělu a ke světu, nám neumožňují prohlédnout skutečnost v našem „snění“, ale jen jeho moc nad námi zesilují. Zastřený rozum nás vede – naší sílu i pozornost nesprávným směrem a zákonitým výsledkem je ještě větší nesvoboda a utrpení.

Hlavní složka této nevědomosti nejsou nesprávné názory; ty lze poměrně snadno změnit. Co rozhoduje, je nevědomé omezení vědomí na tělo a jeho plné ztotožnění s ním.

Falešná totožnost s tělem způsobuje, že zakoušíme zkušenosti těla, a proto i samovolně světa, jako svá vlastní, ač tomu tak není.

Proto prvým rozhodujícím krokem na stezce je přímé rozlišení se od těla a mysli nejen naším přesvědčením, ale přímo vědomím. V postoji vědomí, které si uvědomuje tělo i mysl, si uvědomujeme sebe, vědomí, jako rozdílné od uvědomovaného těla a duševních výtvorů. Dokud se s nimi ztotožňujeme a neprožíváme se jako vědomí Já jsem, vše je jen nevědomost, i když  možná učená, jak říká Ramana Maháriši. Ta je často větší překážkou než ta obyčejná, pokud zaměníme myšlenky za samo vědomí Já jsem.