Jasný sen
Jiří Vacek
Některé duchovní sny jsou velmi nesrozumitelné - alespoň pro mne. Trvá někdy dlouho, než jim porozumím, někdy sen nepochopím vůbec. Ten dnešní byl velmi jasný, tak jasný, až jsem se smál, jak je Šakti či Duch svatý vynalézavý, když nám chce něco sdělit.
Jsem ve větší místnosti s přáteli (= hledající). Ti leží na postelích a spí (spánek = duchovní nevědomost), tak je probouzím (= duchovní probuzení, nástup stezky, působení mistra, vědomí Já jsem) a chci, aby vstali, že půjdeme meditovat do Unitarie (Unitarie = jednota, jít meditovat do Unitarie = cesta do jednoty). Mnohým se z postele nechce (postel = ego). Slyším mně tak až příliš známé výmluvy, že to nejde tak rychle a podobně (= působení sil nepřátelských poznání).
Najednou se tam objeví někdo cizí a tvrdí, že v Unitarii (= jednota, nic není a nemáme proto nikam chodit (= nabádání k neúsilí). Cizí osoba – člověk ovládaný nevědomostí mára.
Já jsem proti a říkám, že když je Unitarie zavřená (= nepřístupná jednota), že půjdeme alespoň meditovat do nějaké hospody. To není nabádání k návštěvě hospod, na ponoření se do světa, ale k meditaci ve světě při vykonávání nutných činností v něm. Řečeno jinak: koho neláká „nic“ jednoty neprojevu, ať žije v projevu, ale v meditaci, tj. ve vědomí Já jsem, v Bohu. Také by se rada jít meditovat do hospody mohlo vykládat jako poukaz na praxi tantry levé ruky. Ta se „hospodským“ potěšením nevyhýbá, ale proměňuje je jejich produchovněním.
Při přemýšlení o významu snu a o jejich časté nesrozumitelnosti mě najednou napadl samovolně výklad jednoho snu, který byl tak živý, že si jej pamatuji dodnes, ale kterému jsem doposud plně nerozuměl. Sen je někdy z padesátých či šedesátých let. Přesně nevím. Zde je:
Vysoká věž s kopulí (= Bůh). Nad kopulí je ještě tenký a vysoký sloup. Vylezu na věž a šplhám po sloupu až k jeho špičce. Sloup se najednou začne vlnit, kroutit, až mne shodí, což je pád. Až sem jsem snu rozuměl. Proč však přišel pád? Proč mne Bůh „shodil“?
Až dnes mě napadlo, že důvod je ten, co již dlouho učím, že cesta bez Boha a spoléhání na jeho pomoc neboli milost není možná. Navíc můj tehdejší výstup na věž neboli stezka, jak sen ukazoval, šla hodně zevně, ne nitrem. Stoupal jsem, šplhal jsem po Bohu a ne v Bohu. Řečeno přímo: příliš jsem spoléhal na techniky duchovního života, na cvičení. Cesta tehdy byla pro mne cvičeními a nikoliv životem s Bohem a v Bohu. Sen ukazoval, že takto cíle stezky nelze dosáhnout.
Zřejmě právě proto jsem vnitřně tehdy cítil, že to, co dělám – jóga, cvičení není ono, že nepřináší to, co hledám, že nemám podstatné výsledky. Stále jsem tehdy hledal nějaké zaručeně úspěšné a účinné cvičení, ale nic takového jsem nenacházel.
Zlom nastal až při přechodu na átmavičáru. Ta se ukázala být tím, co mně chybělo a co jsem hledal: opravdu účinnou metodou.