Jak se máme dobře
Jiří Vacek
Je středa večer, probíhá společná meditace. I když je léto, venku je chladno a silně a neustále prší. My sedíme v našem bytě s přáteli v teple, jsme dobře oblečeni, neprší na nás ani nemáme hlad. Získáváme prospěch ze společného soustředění na pozorovatele. Současně přítomný mistr na nás vyzařuje světlo odhaleného vědomí Já jsem.
Po duchovní stránce nám nechybí vůbec nic: máme dharmu – duchovní literaturu, sanghu – meditační společenství i Buddhu – mistra. I zevní okolnosti jsou velmi příznivé. Tak příznivé, jak v minulosti dlouho nebyly. Nikdo nás za naší snahu nepronásleduje, ale jsme velmi svobodní.
Tak zevně i vnitřně příhodné okolnosti pro zdar stezky jsou i celosvětově ojedinělé. Několik miliard lidí je právě v této době za tyto snahy pronásledováno.
V duchu jsem si vzpomněl na indické jogíny a jim podobné: mnozí sedí v chladu pod stromem; prší již několik dní, jsou mokří, je jim zima. Oblečení mají nedostatečné. Často i hladoví.
Vzpomněl jsem si i na středověké mnišky z kláštera na Pražském hradě: celé dny jedí pouze starý chléb a k tomu cibuli. V klášteře se nikdy netopí, je tam zima. Mnišky houfně ještě mladé umírají. Nemají ani dobré duchovní vedení. Literatura buď žádná nebo velmi vzácná, praxe nedostatečně vysvětlená.
Když tak pozoruji hledající kolem sebe, vidím, že mnozí si nejen neváží obrovské milosti, která se jim nabízí, ale dokonce si ji ani neuvědomují.
Jsou i takoví, kteří jsou dokonce nespokojení a vidí jen kolem sebe chyby a nedostatky. Jsou ve svých požadavcích doslova nenasytní a místo, aby se usilovně věnovali praxi, vymýšlejí nejrůznější zlepšení například stravy na seminářích a podobně. Jsou plně ve vleku své nevědomosti, která jim vládne spolu s jejich egem a se silami, které jsou Bohu nepřátelské.
Měli by doslova s veškerou pokorou denně a stále na kolenou děkovat Bohu za obrovskou milost, které jsou účastni a chovat se s tím v souladu. Místo toho jen nespokojeně a nevděčně reptají.
Měli by vědět, jaký osud si tím připravují: milost jim bude vzata, protože jí nejsou hodni.
Pokud se ještě vůbec někdy v jejich příštím životě stezka nabídne, což je nepravděpodobné, bude to s tím starým a tvrdým „chlebem s cibulí“ mnišek, aby se naučili vážit si toho, co zadarmo a bez zásluh dostávají.
Skutečně, postoje některých hledajících jsou neuvěřitelné.
Nevděk, znevažování, nekonečný a hloupý kritický postoj a mnoho dalšího. Přesně to je výsledek nedostatečného studia a rozlišování: chovají se jako sám vševědoucí Bůh a přitom tonou ve své nevědomosti a nadouvají se hloupostí a nadutostí svého ega.
Jediný lék na tyto neduhy, o který si přímo říkají, je velké utrpení, které je přesvědčí o tom, že jsou méně než nic. Teprve, když budou doslova drceni utrpením a vlastní bezmocností, pochopí, co jsou doopravdy zač. Jsou plně v moci ega, zla a nevědomosti. V souladu s tím i skončí, pokud však nepochopí pravdu a neobrátí se.