Jak máme o sobě smýšlet?
Jiří Vacek
Někteří učitelé jednostranně zdůrazňují přesvědčení, že jsme božští a bez hříchů, jiní zdůrazňují pravý opak: naší velkou hříšnost. Co si máme vybrat? Kde je pravda?
Pravda je, že naše podstata je božská, a proto i bez hříchu. V našem současném stavu to není pravda celá a již vůbec není naší skutečností, kterou bychom žili. Současně byť i podmíněná pravda je, že jsme od Boha odpadlí, že jej – svou podstatu nežijeme, a to je náš obrovský jediný, ale hlavní a zásadní hřích. Žijeme životem bytosti odpadlé od Boha, jak říkáme v egu, jazykem bible padlému Adamu. To je onen prvotní hřích, hřích proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn, protože nám brání ve spojení s Bohem. Po křesťansku nás vylučuje z posvěcující milosti boží.
Tento hřích, nevědomost je naší současnou skutečností, životem bez Boha a na něm vůbec nic nezmění jakékoliv přesvědčení o naší podstatné, ale nežité božskosti. Přesvědčení, že nejsme hříšní se tohoto hříchu vůbec nedotýká a ani se dotknout nemůže. Existuje, je skutečný, ať si o něm myslíme, co chceme. Chceme-li být opravdu božští, musíme tento hřích – ego – rozpustit duchovním úsilím a pak teprve může platit ono: „Pravím vám Bohové jste“. Dříve nikoliv a veškerá ujišťování, která tuto pravdu popírají jsou jen prázdná a neúčinná slova. Jsou obelháváním sama sebe.
Obdobné platí i o našich hříších, hlavně o oněch smrtelných, které nás vylučují z božské posvěcující milosti neboli ze skutečného pravého duchovního života. Jsou to hlavně nenávist, pýcha, závist, neláska, nesnášenlivost a další. Ať soudíme, že nejsme hříšní nebo jsme hříšní, pokud tyto sklony mysli máme, jsou zde, jsou skutečné a nemá smysl a je přímo škodlivé je popírat s tím, že „nejsme hříšní“, ale božští.
Právě naopak máme se snažit ze všech sil o jejich odstranění a hlavně o rozpuštění jejich základní příčiny, jíž je ego.
Tyto hříchy včetně ega má každý, kdo nedosáhl poznání a následného vysvobození byť i každý jedinec v jiné míře. Pokud však je chováme, buďme si vědomi toho, že je nejen máme, ale že také působí a co je ještě horší, že působí nevědomě: ovládají nás ač o tom nevíme, a proto si namlouváme, že vše co konáme a myslíme je správné. Zdaleka není.
Z tohoto pohledu je přesvědčení, že nejsme hříšní velmi a velmi škodlivé, protože nám nejen neumožňuje se vymanit z jejich moci, ale zastírá nám i jejich samotnou existenci. Nemylme se: tyto hříchy, nepravosti v naší mysli mohou spolu existovat i se sklony spásnými. Můžeme celé dny opakovat například boží jméno, což je určitě dobré, ale zlo nenávisti nás samo o sobě nezbaví a ega už vůbec ne.
Je proto nejen správné připustit si naši současnou hříšnost, jak bylo popsáno, ale dokonce pro její odstranění je toto přiznání základním předpokladem. Co však činit nemáme, je ztotožňovat se s egem a s hříchy, považovat je za součást sebe. Právě naopak je máme co nejvíc zpředmětňovat jako něco, co nejsme, co není naše pravé Já. Nejlépe tak činíme v postoji sebe si vědomého pozorovatele s pomocí vivéky, rozlišovací schopnosti, která je založena na pevné znalosti správné nauky.
Takže jak máme o sobě smýšlet? Realisticky. Máme vědět, že naše podstata je božská a bez hříchu, ale že se v současnosti nacházíme ve stavu nevědomosti a ztráty spojení se svým božstvím. Máme dobře znát své nitro i zlé sklony naší mysli – to jsou skutečné hříchy, být si jich dobře vědomi a rozpouštět je a tím i jejich moc nad námi. A při tom všem snažení se neustále opírat o pomoc boží a vytrvale o ni prosit. Takže nemysleme si obecně a nekonkrétně, že jsme božští ani hříšní, ale vycházejme z reality, kterou právě žijeme a snažme se ji ze všech sil zlepšovat tak, aby jednou skutečně platilo plně, že jsme božští a bez hříchu. Dokud toho nedosáhneme, vše jsou jen plané řeči.
Pamatujme dobře: doopravdy skutečné je to, co v nás a na nás působí, co nás má ve své moci. Vše ostatní jsou pouze obecné pravdy, které nežijeme, a proto pro nás ani nejsou v současnosti skutečné.