Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Svádět vše na druhé, ať již na svět nebo na jeho bytosti či osud, je velmi pohodlné, ale zlé.

Tím se sice zbavuji zodpovědnosti – já nic, vše ti druzí, ale současně se znesvobodňují tím, že moc nad sebou odevzdávám někomu nebo něčemu jinému. Jsem na nich plně závislý, a proto i bezmocný.

Navíc to není pravda: plně platí, že každý je strůjcem svého štěstí, ale i neštěstí a vůbec všeho. V celém projevu, ve všech světech existuje jediná zásadní zákonitost, která každému vrací přesně to, co mu patří.

Řeč je o zákonu moci pozornosti vědomí a příčiny a následku. Naše jednání a jeho působení určuje, zda sklízíme dobro nebo zlo.

Tvrdit, že lidé jsou zlí, protože mají nouzi a změní se k lepšímu, když se jim zlepší podmínky k životu, je prostý materialismus a popřením zákonitosti, která světu vládne i popřením samé existence Boha.

Pravda je přesně opačná: lidé trpí, protože přitahují zlo: volí zlé prostředky k získání vlastního dobra a proto je nejen nezískají, ale zákonitě trpí.

Nikdo nikdy netrpí nespravedlivě, ale vždy sklízí přesně to, jak sám myslí, cítí a jedná. Změna zevních podmínek existence nikdy nikoho nezmění ani změnit nemůže a kdo toto učí, učí materialismus, závislost na hmotě a nikoliv na Duchu.

Pokud navíc v nás rozdmychává nepravý soucit s „nespravedlivě trpícími“ a nutí nás vzdát se cesty k Bohu pro pomoc takovému světu, není spojencem Boha, ale ďábla. Není vůdce, ale svůdce.

Utrpení je výsledkem jedné ze dvou příčin: nevědomosti a zla. Ty často působí společně. Z nevědomosti se chápeme zlých prostředků k zabezpečení našeho dobra. Výsledkem je nekončící utrpení v nebožských světech.

Pokud nerozpustíme svou nevědomost a nevzdáme se zla, nemáme naději na nic jiného než opět na život v nevědomosti a zlu a to je vždy jen utrpení. Za ně jsme vždy zodpovědní my sami a nikdo jiný.

Podstata nevědomosti spočívá v neznalosti naší božské podstaty a zákonů, které vládnou světu.

Podstatu všeho zla tvoří přesvědčení, že lze být šťasten na úkor druhých, že nemusíme brát ohledy na druhé a jejich oprávněné zájmy. Pak myslíme a jednáme s tím v souladu a vytváříme si nekonečný řetěz zlých následků neboli zlou karmu.

Změna k lepšímu, která jediná má naději na úspěch, zahrnuje čtyři základní předpoklady:

1) Převzetí plné zodpovědnosti za svůj osud a následné chování s tím v souladu.

2) Rozpuštění naší nevědomosti a to na prvém místě v sobě.

3) Vzdání se zla, získávání vlastního prospěchu na úkor druhých.

4) Opření se o pomoc boží.

K získání plného dobra je nezbytné věnovat se všem krokům současně a trvale.

Pokud se soustředíme pouze na etiku nebo dokonce charitu, vytváříme si nepochybně dobrý osud, ale vždy výhradně v nebožském světě, kde štěstí bez poskvrny utrpením není možné právě proto, že je nebožský. K vysvobození z nebožského světa ani k poznání naší božské podstaty takový postup sám o sobě nevede. Je pouze nutným, ale nepostačujícím předpokladem.

Jediné opravdové a trvalé dobro je Bůh sám. Hledat je mimo něho, je předem určeno k nezdaru. Navíc, když se na Boha zaměříme, získáme v něm mocného a spolehlivého přítele a pomocníka.

Spoléhání na něho je dobré a nutné, ale nesmí vést k fatalismu ani být opovážlivé. Nikdy nenahrazuje naši vlastní zodpovědnost za naše myšlení a jednání.

Náš zevní osud je vždy výsledkem stavu našeho nitra. Změna osudu je proto možná pouze za předpokladu vnitřní změny nás samých. Aby byla účinná a mohla se projevit zevně, musí být velká a trvalá a směřovat k dobru všech a hlavně k Bohu.

I když nastoupíme naznačenou stezku, nečekejme zázračné výsledky ihned, když se nedostaví. To není nezdar, důkaz, že to tak nepůsobí, ale zákonité. Má to dvě základní příčiny. Prvou je, že vnitřní změny, aby se projevily zevně, potřebují čas, aby je vyvolaly změny nejprve v příčinné oblasti. Proto mezi příčinou a následkem je vždy časoprostorová prodleva.

Vždy však platí, že ani jediný čin, myšlenka či cit se neztratí, ale vždy přinesou následek s ním ve shodě, úměrný jeho síle i době jeho působení.

Druhou příčinou je námi vytvořená naše karma. Ta není ničím jiným než součtem všech příčin – velkých, malých, dobrých i zlých, které jsme vytvořili za své minulé životy.

Její podstatou jsou skutečné síly, které se postupně projevují a vracejí nám zpět to, co jsme do nich my sami vložili.

Zdůrazněme: karma, náš osud je součtem všech tvořivých sil. Je obrovskou zásobárnou energie, se kterou tyto síly působí.

S těmito silami lze zacházet pouze v souladu se zákony, které energii vládnou a nijak jinak.

Klíčem k jejich zvládání je správné používání pozornosti našeho vědomí a naší mysli. Kdo neovládá svou mysl, ten je jí ovládán. Není svobodný, ale nachází se v moci tvořivých sil mysli, která nekriticky přijímá za své, ztotožňuje se s nimi a jedná s nimi v souladu.

Jeho osud se tak vytváří jejich působením.

Jen řízená pozornost vědomí a mysli v souladu se zákony, kterými se řídí svět, umožňuje vědomé vytváření příštího osudu a nic jiného. A to je také současně i princip stezky k Bohu. Náš příští šťastný osud leží výhradně tímto směrem.

Jelikož nevíme, jakou karmu máme v zásobě a která čeká na své uskutečnění, není možné odhadnout, kdy se té zejména zlé zbavíme.

Naděje na odpuštění její části nebo dokonce celé s sebou nese pouze stezka k Bohu. Odpuštění hříchů není ničím jiným než odpuštěním karmy. V tomto smyslu nás poučuje i Ježíš: „Kdo mnoho miloval, tomu bude i mnoho odpuštěno.“ Rozumějme dobře: ne ten, kdo miloval svět a jeho bytosti se dočká odpuštění zlého osudu, ale ten, „kdo mnoho miloval Boha“ v souladu s nejpřednějším přikázáním lásky k Bohu.

Proto i evangelia rozlišují ty, kteří jsou pod zákonem. Tím je míněn zákon karmický, který bible zná jako Mojžíšův zákon. Evangelia však znají i ty, kteří jsou „pod milostí.“ To jsou žáci na stezce k Bohu, jimž je postupně karma, jejich hříchy, rozpouštěny tak, jak se čistí a blíží k Bohu.

Čím více na stezce k Bohu postoupíme, tím více i jeho milosti obdržíme. Proto ani malé úsilí ve směru k Bohu nikdy není bez odezvy, následku. Vždy přináší i dílčí milost.

To, kde v jakém světě žijeme, jaké osudy v něm prožíváme, to vše je dílem naší karmy, kterou jsme si my sami vytvořili svým myšlením i jednáním.

Zdůrazněme v této souvislosti nebezpečí široce rozšířeného přesvědčení že „hřešíme“ neboli vytváříme karmu pouze zevními skutky. Nikoliv. Mnohem mocnější síly, které vytvářejí naši karmu, jsou právě naše myšlenky a hlavně city.

Svět a jeho zlo a utrpení má nad námi pouze takovou moc, jakou jim my sami propůjčíme. Když považujeme svět za jedinou, objektivní skutečnost a nic jiného neznáme nebo neuznáváme, vládne nám svět, protože jsme mu vládu nad sebou postoupili právě tímto svým nevědomým názorem. Proto je tak důležité tuto a jí podobné nevědomosti rozpouštět.

Jestliže nám vládne zlo prostřednictvím zlých lidí, je to proto, že jsme my sami ve své mysli přijali zlo jako prostředek, kterým si zabezpečujeme svou existenci v námi nesprávně chápaném světě. Základním zlem, kterého jsme se proti sobě a nikoliv proti Bohu dopustili, je naše odpadnutí od Boha a jeho následky, které trvají tak dlouho, dokud není odstraněno opětným spojením se s Bohem.

Pokud se chceme z jejich moci osvobodit, není jiný způsob než moc, kterou jsme jim nad námi my sami předali, opět odebrat. Jak, bylo řečeno.