Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vědomí Já jsem, ono biblické „bohové jste“, září v každém člověku neustále, ale pro překážky na naší straně je nezakoušíme. K tomu se vztahuje citát z bible: „Svítí světlo v temnotách, ale ty je nepoznávají“. Světlo je světlo vědomí Já jsem, temnoty jsou zlé a Bohu se protivící síly.

Chceme-li, aby z nás Bůh, Já jsem, zářil včetně lásky a inteligentní síly, kterou je, musíme překážky, které brání jeho vyzařování, rozpustit. To je očista prováděná zejména pomocí postoje sebe si vědomého pozorovatele a rozlišovací schopnosti.

Duchovní skupiny, které tyto postupy nemají, prostě bdí nad myslí a snaží se těchto nečistot zbavit podobným úsilím.

Když je člověk dostatečně očištěn, začíná v něm a z něho světlo Já zářit samovolně, jako když svítící zdroj, zdroj světla vyčistíme od špíny, pro které nebylo světlo vidět.

To samo o sobě k poznání Já nestačí. Pokud na ně nenamíříme svou pozornost, tak si je nemůžeme uvědomit a poznat je. Co si neuvědomujeme, to pro nás neexistuje. Proto pouhá očista k poznání Já nevede i když bez ní není možné.

Teprve společné působení čisté mysli a pozornosti, obrácené na samo vědomí, přináší plné poznání Já.

Právě toto obrácení pozornosti na Já je pro žáky jiných stezek, než stezky poznání, velmi obtížné. Zejména je těžké pro ty, kteří se blíží Bohu láskou a uctívají jej v nějaké božské osobě. Proto se jich ujímají mudrci, kteří ve vědomí Já žijí a s jejich pomocí si je uvědomují.

Obecně platí, že Já volně září v každém člověku, který je dostatečně čistý, což platí na prvém místě o mistrech, kteří dosáhli poznání Já. Proto, i když nejsou na Já právě soustředěni, tak je vyzařují, a každý, kdo se na toto vyzařování naladí, může je zachytit a s jeho pomocí se naučit je v sobě si uvědomovat.

Proč to říkám? Aby nedocházelo k omylu, že mistr vyzařuje Já, jen když medituje a když nemedituje, tak nikoliv. Já v nás září vždy, ale vyzařuje, jen když jsme prosti překážek, které jeho vyzařování brání. My Já nevytváříme, ale pouze odstraňujeme překážky jeho působení. Proto mistr, jelikož je očištěn od všeho, co brání vyzařování Boha Já jsem z jeho nitra, je vyzařuje do svého okolí vždy, ať medituje nebo nikoliv a proto i když spí. To platí i o světcích, pokud prošli očistou. Jelikož Já nevěnují pozornost, tak je nepoznávají, ale pod vedením mudrce právě pro svou vnitřní čistotu jeho poznání získávají velmi rychle.

Pokud Já chceme poznat, což se děje jeho uvědoměním, musíme na ně vždy obrátit pozornost.

Já z těch, ať již světců či mudrců, kteří prošli správnou očistou, září vždy. Proto také, když se na ně obrátíme o pomoc, tak se nám jí dostane, i když o tom zevně světec nebo mudrc ani nemusí vědět. To, co pomáhá, nejsou oni, zevní osobnost, ale Bůh Já jsem, který v nich přebývá.

Jelikož si mudrci jsou vědomí Já jsem vědomi, mohou s ním pomocí zamíření pozornosti pomáhat vědomě, což se také i děje.

Takže mistr pomáhá vždy, a to jak nevědomě, aniž by o tom věděl, ale i vědomě, vědomým vedením pozornosti vědomí Já. Jeho pouhá přítomnost je proto vždy velkým požehnáním pro všechny, kteří se jeho působení otevírají.

Je zřejmé, že vědomí soustředěné na Já jeho působení umocňuje.

Pokud jsme s mistrem navázali vnitřní spojení, které je pravým žákovstvím, můžeme se o pomoc k němu obracet i na dálku.

Ve všech případech se obracíme nikoliv na zevní osobnost mistra, ale na vědomí Já jsem, které sídlí v nitru jeho osobnosti. Můžeme se jej ptát samozřejmě i na radu, ale hlavní důraz má být vždy položen na duchovní a nikoliv zevní úroveň.

I satvické myšlení je byť i jemnou, ale přece jen překážkou, která zeslabuje vyzařování Já. Čím je satvická mysl klidnější, tím víc v ní proto září Já. Proto ani nemáme zbytečně myslet. V klidové meditaci proto mysl úplně zastavujeme.

Pokud je mysl plná tamasických, pokleslých energií, pak i když je mysl v klidu a nemyslíme, záře Já je těmito silami zastřena. Proto ne každý klid mysli je z duchovního hlediska ten pravý. Tím se opět vracíme k zásadnímu a nevynechatelnému požadavku čistoty mysli. Ta musí být prosta všech sil zla a odstředivých, a to i těch, které jsou uloženy v podvědomí. Proto jejich pouhé potlačení vůlí nestačí. Nesmíme nejen pod jejich vlivem myslet a konat, ale musíme rozpustit jejich samotnou existenci.

Pokud, byť i dočasně, podlehneme například návalu zlých citů, kterým říkáme smrtelné hříchy, což jsou zejména nenávist a hněv, pak nám okamžitě zatemní vyzařování Já. Jak správně říkají křesťané, pak ihned ztrácíme posvěcující milost boží, která se právě projevuje vyzařováním moci Já. V takových případech se musíme rychle vzpamatovat, rozpustit překážející výtvory mysli a usilovně se uvědomit v Já.

To platí, i když jsou naše city zevně jakkoliv ospravedlnitelné. Z vyššího pohledu proto spravedlivé nejsou nikdy. Nepřítel nad námi nezvítězí, když nás porazí, ale když nás přiměje, abychom jej nenáviděli. To je to nejhorší, co nám může způsobit. Proto se nám radí vnitřně naše nepřátele milovat a činit jim dobro, například modlitbou za ně. To neznamená, že se zevně musíme objímat se zloději nebo dokonce s vrahy, a že se nesmíme proti zevnímu zlu správně bránit, můžeme, ale bez hněvu a nenávisti.

Zásadní pochopení zní: Já, Bůh, vědomí Já jsem, je v každé bytosti přítomen vždy. Hledající Boha jej nevytvářejí, ale pouze odstraňují překážky jeho působení tím, že se čistí od všeho zlého a Bohu se protivícího. Tento postup lze přirovnat k čištění svítilny, která stále svítí, ale nevychází z ní světlo, protože nános špíny z ní světlo nepropustí ven.

Toto světlo, jeho zdroj, máme v sobě vždy, a proto také vždy se můžeme k němu vrátit tím, že se očistíme od všeho, co brání jeho vyzařování. Jak říká Starý zákon i Ježíš a mnozí další: „Toto slovo, tato pravda, nemůže být zrušena“.