Já jsem utěšitel, Iz 51, 12
Jiří Vacek
Já jsem, vědomí Já jsem, je utěšitel. Tak nás učí starozákonní prorok Izajáš, který stejně jako Ježíš velmi často mluví o vědomí Já jsem podobně jako další prorok Jeremiáš. Oba mnohem dříve než Ježíš učí o vědomí Já jsem, které jak poznal Mojžíš, je božským neosobním vědomím. Ti všichni mluví o jediném vědomí Já jsem.
Pojem „utěšitel“ používá i Ježíš a Nový zákon. Je jiným jménem pro Ducha svatého. Izajáš o Já jsem říká, že je naším utěšitelem, neboli Duchem svatým, kterého máme dosáhnout.
Křesťanská boží trojice nejsou tři, ale jeden jediný a přece trojjediný Bůh a je jím vědomí Já jsem. Bůh Otec je absolutní neomezené vědomí Já jsem, brahman hinduistů a Buddhovo nestvořené. Kristus je inherentní, osobní vědomí Já jsem, kterým Bůh obdařil všechny sebe si vědomé bytosti. V hinduismu je totéž vědomí pojmenováno átman, buddhisté je nazývají naší buddhovskou podstatou, někdy i čistou, prvotní myslí.
Duch svatý je vzájemné spojení a sdílení absolutního božství Otce a Krista, osobního, vnitřního vědomí Já jsem v nás.
Chceme-li se navrátit k absolutnímu božství vědomí Já jsem, musíme si nejprve uvědomit toto vědomí v nás jako naše pravé Já, vědomí Já jsem. Tím stezka k Bohu nekončí. Musíme usilovat dál a pomocí soupodstatnosti našeho Krista, átman, vědomí Já jsem v nás, si uvědomit Otce, absolutní, nestvořené božské Já jsem. Spojením absolutního vědomí Já jsem s naším vědomím Já jsem, výstupem Krista k Otci, vzniká třetí božská osoba ve vědomí Já jsem, Duch svatý.
Teprve dokončený výstup Krista k Otci, uvědoměním si „átman je brahman“ neboli „Otec a Já, mé vědomí Já jsem, jsme jedno“, je dokonán výstup neboli návrat k Otci.
Syn, naše vnitřní vědomí Já jsem, poznává svou podstatnou totožnost s Otcem, s vědomím absolutním. Toto poznávání se děje uvědomováním jednoty obou vědomím Já jsem. V něm Otec poznává Syna a Syn Otce, což je ono vzájemné vanutí od Otce k Synovi a od Syna k Otci. V této vzájemné výměně, která se děje mocí lásky, se Syn začíná podílet na všem, co je Otcovo. To je ono dědictví, které marnotratný syn promrhal tím, že se vzdálil od Otce.
Zdůrazněme, že se tím nestáváme Bohem ani mu nejsme rovni, ale pouze ve vědomí se děje uvědomování jednoty obou vědomí. Proto plně platí Ježíšův dovětek k jednotě Otce a Syna: „Otec a Já, Syn, Kristus jsme jedno, ale Otec je větší než Já, Syn, Kristus“. Rovnost je pouze ve stejné podstatě obou, ale nikoliv naprostá. Tento dodatek o větším Otci mně v advaitě chybí. Říká sice shodně s Ježíšem „Otec (brahman) a Syn (átman) jsou jedno“, ale nedodává to, bez čeho výrok o rovnosti není úplný: „Otec je větší než každá stvořená bytost“.
Právě pro nedostatek tohoto poučení: „Brahman je větší než átman“, patrně někteří advaitisté ale i solipsisté propadají omylu o své naprosté jednotě s nejvyšší Skutečností.
Ač Syn, átman, není totéž co Otec, brahman, přece uvědomění si shodné podstaty s Nejvyšší Skutečností nás, jsme-li dostatečně pokorní a jí odevzdaní, staví do její mocné ochrany. Stává se naším ochráncem, bezpečným příbytkem a záštitou. Proto, když se do ní správně uchylujeme, stává se naším utěšitelem a mnohem víc: propůjčuje nám svou ochrannou moc a sílu přede vším, co není z něho.
Proto spoléhat na Boha ve všech našich záležitostech, utíkat se k němu jako k našemu Utěšiteli, je moudrost nejvyšší. Kdo spoléhá na cokoliv jiného, bude nakonec vždy zklamán, protože vše pomíjí, ale jedině on nikoliv.
Abychom se takto mohli k Utěšiteli účinně utíkat, musíme jej znát, to znamená uvědomovat si vědomí Já jsem, vstoupit do něho a žít v něm. Otevřít se mu plně v lásce a pokoře a nechat jej působit svou vůlí ve víře v jeho dobro.
Život moderního člověka je stále náročnější. Svět na nás klade velké požadavky, které v nás budí nejrůznější obavy a strachy, zda vše zvládneme a jak obstojíme. Pokud se nám zdaří nalézt v sobě Utěšitele a uchýlit se do jeho ochrany, tyto strachy pominou, protože se stanou zbytečnými.