Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Já jsem, vědomí Já jsem, je spasitel i spása. Proč? Protože vědomí Já jsem je neprojevené božství, které je zdrojem a dárcem všeho včetně spásy. Spasitel – vědomí Já jsem – i spása, jsou jedno a nikoliv dva. Spása je záchrana od všeho zlého z nevědomosti, z utrpení i nesvobody a nenachází se někde jinde než v Bohu, v životě, který je žit Bohem a nijak jinak.

Spása je proto na prvém místě vnitřní, duchovní, je plným obnovením vědomí Boha, vědomí Já jsem v nás. Teprve je-li dosaženo tohoto duchovního cíle, může následovat při dodržení podmínek spása zevní, vysvobození z naší zevní, od Boha pokleslé bytosti, z našeho hmotného těla a světa. Taková je pravda. Něco jako hromadná spása z pouhé příslušnosti k církvi, která se považuje za vyvolenou od Boha neexistuje prostě proto, že takové pouhé členství nenaplňuje požadavky spásy jedince. Již sám tento názor je nespásný. Je velkou překážkou pravého úsilí, které jedině ke spáse vede. To platí zejména tam, kde se předkládá k víře názor, že spasitel nás již spasil a my jsme účastni jeho úsilí jen proto, že v to věříme.

A přece se vzdor tomu neustále udržuje zcela mylně představa božské osoby – spasitele, která se objeví ve světě a spasí ty vyvolené z utrpení a nesvobody nebožského světa a dokonce zahubí naše nepřátele a nastolí ráj na zemi.

Přesně toto je ryze duchovní, ducha prostý materialismus, který se například projevuje v židovském náboženství. Někteří denně příchod takového spasitele vyhlíží a jsou znovu a znovu zklamáni, když nepřichází. Nemohou se však dočkat nikdy a jejich jediná naděje v dosažení spásy spočívá v pochopení nesprávnosti jejich přesvědčení. Křesťané tuto myšlenku osoby spasitele přijali a v jejich představách je tímto spasitelem Ježíš, syn boží, který nás spasil, jak věří, svou smrtí na kříži.

Postačí si uvědomit, v jakém světě žijí a jak se chovají, aby bylo naprosto zřejmé, že taková spása nikdy nenastala ani nenastane, protože není možná. Totéž platí i o spasitelích jiných náboženství. Hinduisté jich mají hned více.

Přesto platí, že existují spasitelé i spása, ale že se jedná o výjimečné duchovní dosažení, které není možné bez:

1) Osobního velkého, celoživotního duchovního úsilí, ve kterém je náš život plně a přednostně zaměřen na Boha v našem nitru.

2) Spasitele, člověka, který dosáhl plného vnitřního návratu k Bohu. Nestačí proto vlastní duchovní úsilí, ale je nezbytná pomoc spasitele, našeho mistra.

Spasitelem je a může být jen mistr s plným vnitřním dosažením Boha. Mezi spasiteli, jak je známe a dokonalými mistry není duchovních rozdílů. Spasitel je mistr, který má velký počet stoupenců a je pověřen duchovním úkolem pomoci celému lidstvu. Mistři naproti tomu působí často jen pro menší okruh hledajících a nejsou všeobecně známí. Tak však začínají i mnozí mistři, kteří se později stávají celosvětovými spasiteli, když se zprávy o nich hojně rozšíří.

Všichni spasitelé, stejně tak jako mistři, jsou si samozřejmě ve svém dosažení rovni a všechny rozdíly mezi nimi jsou jen zevní a nepodstatné. Pravým spasitelem je jedině Bůh, vědomí Já jsem a vyzařuje z osob, které si je uvědomily. Ten, kdo si je v sobě plně uvědomil a žije v jeho vědomí, je osobním spasitelem těch, kteří se k němu obracejí o duchovní vedení a pomoc. Ti, když k němu mají správný vztah, dosahují to, co on – uvědomění vědomí Já jsem, které v nich, je-li nepřetržitě pěstováno a posilováno, koná skutečně spasitelskou činnost.

Absolutním spasitelem je Bůh vědomí Já jsem. Spasitelskou osobou je každý mistr, který vědomí Já jsem v sobě plně uskutečnil.

Ježíš, Buddha, Ráma, Krišna a další byli spasiteli výhradně v tomto Duchu Já jsem. Jejich zevní osoby nebyly Bohem ani plně rovni Bohu, protože platí Ježíšova moudrost:

1) Otec a Já, osobní vědomí, jsme jedno, samozřejmě ve smyslu stejné podstaty.

2) Vždy však platí, že Bůh – Otec, absolutní vědomí Já jsem, je větší než spasitelské Já jsem.

Proto spasitelé nejsou Bohem v plném smyslu slova. Chtít se rovnat Bohu je již duchovní pád.

Ježíš jako osoba s tělem a s myslí nebyl Bohem. Božské bylo v něm plně uskutečněné vědomí Já jsem, které pro rozlišení od jeho osoby nazýváme Kristem. Ježíšovo božství, Kristus je vědomí Já jsem. Pro ostatní spasitele platí totéž.

Z duchovního hlediska je proto jedno, jakého spasitele vyznáváme, ale není vůbec jedno, jak plníme jeho učení ve svém Duchu a životě. Všichni praví spasitelé a mistři učí podstatně totéž a co je zásadní, uskutečnili v sobě jediného pravého Boha, jímž je vědomí Já jsem.

Proto všichni ti, kteří kráčí stezkou k Bohu, jedno zda křesťanskou nebo židovskou mystikou, jógou či praxí buddhismu a dalších náboženství a plní její požadavky, mají naději na spásu. Bůh, který je láska, nás miluje všechny a všem nám nabízí možnost návratu k němu.

O tom, koho některý spasitel spasil ještě v průběhu svého života, je jen velmi málo zpráv. Hlavně proto, že zevní spása z utrpení nebožského světa není plně možná. I ti, kteří splňují podmínky dosažení, které je spásné, dokud žijí v našem nebožském světě, jsou podrobeni skrze své hmotné tělo a svou mysl nesvobodě a utrpení, které vždy život v nebožském světě s sebou nese. Plná spása a následný život v ní bez utrpení není v našem světě možná. Trpí v něm i spasitelé.

Spása se proto odehrává v čase, kdy opouštíme hmotné tělo. V tomto čase nám mistr, pokud je s námi, může pomoci dosáhnout vysvobození z nebožských zrodů. Velmi názorně a podrobně tyto případy jsou popsány v literatuře o Ramanovi Mahárišim. Čtenář je nalezne například v knize, kterou napsal David Godman „Žít podle Bhagavana“ i jinde.

V případě umírajících, mezi které patřila i jeho matka, seděl vedle nich a držel jednu ruku na jejich duchovním srdci a druhou na čele. Z vyprávění je zřejmé, že rozpouštěl vásany, sklony mysli takové osoby, které by ji jinak svou silou přivedly do dalšího zrodu v nebožském světě. Takto Maháriši udělil podle svých slov vysvobození i některým zvířatům, ve kterých byli údajně vtěleni někteří jeho uctívatelé.

Základní podmínkou dosažení spásy je dosažení uvědomění vědomí Já jsem, rozpuštění ega a na což se často zapomíná i rozpuštění všech pout k zevnímu, nebožskému světu. To mohou být i zdánlivě dobré a duchovní záměry, jako je pomoc hledajícím a předsevzetí zrodit se znovu pro jejich prospěch a vedení. Jelikož život v nebožském světě je vždy překážkou plného života v Bohu, není takové počínání tak dobré a záslužné, jak by se mohlo zdát.

Velmi nebezpečná je i nemoudrá láska k našim blízkým a dokonce i k zvířecím miláčkům. Hindové uvádějí historky o bozích, kteří si tak zamilovali oblíbená zvířátka, že se zrodili s nimi do jejich světa.

Právě proto je jedním z nejdůležitějších přikázání to o jediném Bohu a zákaz klanění se jiným Bohům. Porušení tohoto nejvyššího přikázání se dopouštíme tehdy, když nás takový cit ovládne, plně se nás zmocní a připoutá k životu v nebožském světě.

Proto máme milovat Boha celou svou bytostí, stále a výhradně. Jinak v plnou spásu nemůžeme doufat. Otázka spásy je složitější, než se může na prvý pohled zdát. Naše vědomosti v této oblasti jsou velmi omezené a spíše tápeme než víme. Nejlépe je proto vše svěřit s pokorou a odevzdaností vědomí Já jsem a ze všech sil usilovat nepřetržitě a jak nejlépe umíme v něm o návrat k Bohu.

Vždy však platí: veškeré představy a pokusy o spásu bez Boha jsou nesprávné a neúčinné. Spása je jedině v Bohu Já jsem, v lásce, pokoře a odevzdanosti. Kdo spoléhá na něco jiného, bude proto nutně zklamán. Takové procitnutí, kdy se uvědomíme, že jsme přes veškeré naděje zpět v nebožském těle a světě, je velmi kruté.