Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ježíš nás učí, že vědomí Já jsem je láska. Mojžíš nás učí, že Já jsem, naše ryzí vědomí a bytí, je Bůh. Apoštol Jan říká, že Bůh je láska, což apoštol Pavel zdůrazňuje: kdo nemá lásku, nemá nic. Kdo nemá lásku, nemá Boha a kdo nemá Boha, nemá opravdu nic, co by jej naplňovalo a chránilo.

Indové vyznávají důležitost lásky, když učí, že jedna z cest k Bohu je láskou. Blížíme se k Bohu a spojujeme se s ním v lásce, kterou k němu pěstujeme. V tom se shodují i se Starým zákonem a Ježíšem, kteří slibují věčný život v Bohu těm, kteří plní přikázání lásky k Bohu, k bližním i k sobě.

Láska je nedělitelná. Není možné milovat Boha a nemilovat své bližní i sebe. Přikázání lásky je proto shrnutím praxe bhakti jógy, cesty k Bohu láskou. V takto pěstované lásce se učíme žít v Bohu a její silou se k němu blížíme.

Láska není jen cit, ale mnohem víc: je božským principem, který je Bohem. Jako takový má i velkou moc a sílu: pomáhá uskutečňovat to, co plně milujeme. Přitahuje to svou skutečnou přitažlivou silou.

Láska sama nerozlišuje. Právě proto je potřebné milovat moudře, to co je hodno lásky, aby nás nemoudrá láska nepoutala k věcem a bytostem nebožským. Pak trpíme, ale nikoliv proto, že milujeme, ale proto, že milujeme nemoudře. K tomu přispívá nesprávné přesvědčení, že blaženost lásky nám poskytuje předmět nebo osoba, kterou milujeme. Pravda je, že dárcem štěstí a blaženosti je sama láska jako Bůh a nic jiného.

Indové učí, že nejvyšší Skutečnost, Bůh, je sat – čit – ánanda neboli bytí – vědomí – blaženost. Starý zákon učí, že Bůh je bytí a vědomí, vyjádřeno slovy: vědomí Já jsem. Ježíš a apoštolové k tomu dodávají lásku. Tak nám vzniká trojice bytí – vědomí a blaženost lásky. Ánanda Indů je blaženost lásky, která je Bohem.

Pokud se prožíváme – uvědomujeme jako vědomí Já jsem, prožíváme hluboký klid a mír tohoto vědomí, ale nutně nemusíme cítit blaženost, ánandu, pokud nemáme lásku. Láska v nejvyšší Skutečnosti vědomí Já jsem nemůže chybět. Bez ní není úplná, což ale platí i opačně: bez základu vědomí Já jsem se neobejde opět ani láska. Úplné dosažení Boha není jen ve vědomí Já jsem ani jen v lásce, ale výhradně v jednotě milujícího vědomí Já jsem. Musíme se naučit žít jak v lásce, tak ve vědomí Já jsem, pokud má být naše dosažení úplné.

Nejvyšší Skutečnost je proto blažeností lásky vědomí Já jsem.

Bytí – vědomí – láska patří k sobě. Jen v jejich jednotě je život ve věčné božské blaženosti. Láska je vlastní vědomí Já jsem. Ono, vědomí Já jsem září láskou, když odstraníme překážky, které brání jejímu vyzařování. Láska, její podstata nespočívá v dosažení toho, co nebo koho milujeme, ale v ní samé. Je Bohem a proto k blaženosti nepotřebuje nic jiného ani druhého, prostě proto, že má sama vše, co potřebuje. Naplňuje se sama sebou, je plná svým božstvím. Dává se všem a všemu bez rozdílů, ale ke svému naplnění nepotřebuje nic stvořeného. Není na ničem závislá, nic jí nechybí. Proto, kdo ji má, má vše, kdo ji nemá, nemá nic. Vše, co potřebuje, aby přinášela své božské dary, je svoboda, aby mohla v nás bez překážek vládnout a zářit sama sebou.

Kdo ji chce nalézt a žít v ní, nalezne ji v Sobě v jasném, svobodném vědomí Já jsem tak, že odstraní vše, co je s ní v rozporu a ponechá jí plnou svobodu. Pokud ji čímkoliv podmiňujeme, pak ji omezujeme a tak ji i sebe znesvobodňujeme.

Láska je vždy činná již tím, že svobodně a bez překážek v nás vládne a září. Nepotřebuje zevní skutky, aby se naplnila. Ona sama je skutkem nejvyšším. Je Bohem, noumenon, existuje sama o sobě a sebou. Milování je její činností, ale nikoliv jí samou. Nemůže nezářit sama sebou, ale její záře není zevně viditelná, ale existuje stejně jako existuje Bůh a také tak působí i když pro svou vnitřní slepotu ji nevidíme. Jako Bůh je láska vždy sama skutkem nejvyšším. Ten, kdo ji žije a je činný, již proto, že ji chová, nemůže se dopouštět ničeho zlého. Pravá charita je vždy výsledkem, vyjádřením Boha lásky v nás, ale sama není ještě láskou. Proto charita bez lásky se míjí svým účinkem, protože jí chybí Bůh. I kdybychom se druhým rozdali beze zbytku a nebyla v tom láska, opravdu bychom jim nepomohli.

Věřme proto samotné lásce a spoléhejme na její moc a nikoliv na to, co milujeme a co není samým Bohem. Nenalezneme ji a její štěstí a blaženost nikde jinde než v Bohu, prostě proto, že jí je sám Bůh. Proto ji hledejme tam, kde je: v nás – v Bohu. Pokud ji takto nalezneme, nemůže nepůsobit i když zůstáváme v klidu. Klid lásky rozhodně není nečinností, jak si ve své nevědomosti a pod vlivem svého materialismu myslíme, ale nepřetržitou činností, vyzařováním lásky a její božské moci.

Největší a pravou lásku máme všichni v sobě. Pokud ji necháváme svobodně působit, tak nás spolehlivě chrání před zlem ve všech jeho podobách. Střeží naši mysl zejména před nejhorším zlem, zejména citů, které se snaží zmocnit naší mysli. Kdo myslí a cítí v lásce, nemůže myslet a cítit něco zlého. Taková je moc Boha pravé lásky.

Láska a Já jsem jsou jedno, jediným Bohem. Udržujme proto oboje trvale v sobě a nerozdělujme, co Bůh spojil. Naše spočívání ve vědomí Já jsem se musí dít v lásce a s láskou a nikoliv v pouhém klidu sebe si vědomého, božského bytí. Já jsem, má-li být blažené, ánanda, nemůže mu chybět láska.

Nečekejme, že se objeví sama, ale připravujme jí vědomě cestu a prostor, aby se mohla plně projevit. Proto vše, co je s ní v rozporu, musí být odstraněno. Máme milovat spravedlivě, stejně v Duchu vědomí Já jsem Boha, bližní i sebe a dávat každému, co jeho jest.