Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Já jsem, vědomí Já jsem, je cesta, pravda, láska a život. Já jsem je alfa (začátek) a omega (konec) všeho a vše mezi tím. Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře do království nebeského neboli k Bohu. Toto nás učí Ježíš.

Ramana Maháriši učí totéž, když říká: “Átmavičára, hledání vědomí Já jsem a po jeho objevení spočívání v něm, je cesta od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru neboli nespočívá v Já jsem, dělá lokavičáru, vrací se do nebožského světa a odvrací se od Boha“.

Jiní mistři se vyjadřují obdobně. Jak moudré, jasné a přímé. Našim jediným zájmem má být vědomí Já jsem, jeho nalezení a spočívání v něm a nic jiného. Toto vědomí Já jsem je Bůh a je v něm i vše ostatní. Právě proto máme ze všeho nejdříve nalézt království nebeské, neboli pevně zakotvit ve vědomí Já jsem, a vše ostatní, včetně lásky, je nám přidáno, jak opět nás nabádá Ježíš. Kdo nemá vědomí Já jsem, nemá nic: nemá ani Boha, ani lásku ani nic jiného, protože toto vše je v Já jsem a Já jsem.

Kdo pociťuje nedostatek lásky, je tomu tak proto, že má nedostatek Boha Já jsem, protože láska je Bůh, vědomí Já jsem. Jediným lékem na nedostatek lásky je proto více vědomí Já jsem. Nic jiného jej nemůže napravit.

Kdo odděluje lásku od Já jsem a spatřuje ji v něčem jiném, rozděluje Boha. Není veden Bohem, ale egem a jeho nevědomostí pryč od Boha. Když vidí nedostatek lásky ve světě a v druhých, tone v nevědomosti a promítá svůj nedostatek Boha lásky a Já jsem zevně. Pokud tento nedostatek dokonce odstraňuje zevně, dělá lokavičáru a nikoliv átmavičáru. Odvrací se od Boha, lásky a vědomí Já jsem, které má v sobě a zaplétá se do myšlenek a nevědomosti vlastního ega. Taková je pravda.

Átmavičára, vědomí Já jsem, nepotřebuje oživit, protože ono samo je nejvyšším, božským životem a je dárcem života všeho ostatního „Já jsem je život!“. Ego, které chce oživovat stezku Já jsem, jen zavádí sebe i druhé. Čím chce oživovat, zlepšovat stezku Já jsem? Něčím, co není Já jsem? Nebo dokonce samo sebou v přesvědčení, že je víc než Bůh Já jsem?

Pokud stezka Já jsem potřebuje oživit, pak je takové oživení možné jedině větším úsilím v átmavičáře, ve hledání Já jsem, které se pak projevuje i silnější zkušeností vědomí Já jsem i všeho toho, čím je: láskou, životem, pravdou a podobně.

Ego, které chce oživit stezku Já jsem něčím jiným než Já jsem, které vědomí Já jsem neuspokojuje a dokonce v něm strádá nedostatkem lásky, je ego, které se nachází plně ve vládě sil nepřátelských Bohu.

Ono předstírá, že hledá více lásky, ale když je upozorněno na svůj omyl,  nezačne dělat to, co má - provádět usilovněji átmavičáru v lásce, ale začne se projevovat po pravdě takové, jaké je: Plné namyšlenosti na sebe a nenávistí k druhým, které zahrne svou špínou, protože odhalují zlo, kterému propadli.

Nejvíc ze všeho takovému zlu propadlému egu samozřejmě vadí mistr, který jasně vidí, jak zlo v člověku působí a způsoby zla i odhaluje. Mistr, mistrovská osoba, je vždy pro zlo a ego, což jsou nerozluční spojenci, největším a také nejhorším nepřítelem, a proto se tak i k němu chová.

Zlu propadlé ega jsou zvláště nebezpečná pro „maličké“, začátečníky na cestě a to zejména tehdy, kdy ona dosáhla určitého pokroku v meditaci. Začátečníci v nich snadno vidí určitou autoritu a navíc, přece se vyjadřují tak ušlechtile! Chtějí jen lásku. Pokrok těchto nepravých učitelů v meditaci není doprovázen odpovídající očistou, a proto jsou přemáháni vlastním zlem, které cílevědomě nerozpouštěli.

Prvý trest za zlo je, jak jinak, zlý. Zastře se nám rozum. Pak například rozbíjíme rodiny, bereme otce dětem, dopouštíme se nevěry, působíme utrpení těm, které jsme zradili, ale stále hledáme lásku a vidíme všude její nedostatek jen ne v sobě. Nejsou schopni nahlédnout rozpor svého jednání s láskou, ač je tak jasně viditelný.

Tito lidé nikdy neprováděli vivéku, rozlišování, protože je duchovní pýcha, které propadli, přesvědčila, že něco tak zbytečného, co je dobré snad jen pro začátečníky, nepotřebují. Naprosto nejsou schopni nahlédnout, že jsou to právě oni, kterým chybí nejen láska, ale i základní lidská slušnost a ubližují všem kolem sebe v přesvědčení, že jsou v právu a mají pravdu. Místo, aby napravovali sebe, napravují a zle napadají druhé.

Propadli plně zlu zevnímu a co je mnohem horší i zlu vnitřnímu. Cesta zpět je velmi a velmi obtížná. Je tím obtížnější, čím méně mají pokory. Často nemají vůbec žádnou a považují ji za zcela zbytečnou. Avšak je to právě pokora, která nás chrání před takovýmto strašným úpadkem. Právě proto, pro naše dobro, ji mistři učí: aby nás chránila před zlem, abychom hledali oporu nikoliv ve svém zlu, ale v Bohu.

Když lidé takto posedlí zlem působí ve skupině, páchají obrovské zlo. Pohoršují maličké, berou začátečníkům důvěru v ty, kteří je skutečně vedou k Bohu a vyvolávají v nich pochyby o tom, co tvoří podstatu stezky. Také štvou jedny proti druhým a vyvolávají vzájemnou nelásku. Ač mluví neustále o lásce, zanechávají za sebou jen spoušť nedůvěry, rozbrojů a nenávisti. Podle těchto plodů také doopravdy poznáme, co jsou zač. Nevěřme proto jejich lásce, ale věřme, jen jejich skutkům. Jaká je ta láska, když dlouhá léta čerpají pomoc od přítele, kterého najednou začnou místo vděčností pomlouvat a za kterého ani tehdy, když od něho brali pomoc plnými hrstěmi, nebyli ochotni se postavit? Co od nich pak mohou druzí očekávat, když se jich nasytí, ať si každý domyslí sám. Očekávat věrnost a zodpovědnost, které jsou tolik potřebné od lidí, kteří je lehce porušují, je pošetilé. Jak v těchto případech dopadneme, je zřejmé.