Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Myšlenka „já jsem brahman“, je myšlenka jako všechny ostatní myšlenky. Vzniká, trvá a zaniká. Proto není brahman. To je stále takové, jaké je, bez proměn, vznikání, trvání a zanikání. Brahman je vědomí, které si tuto myšlenku uvědomuje a ve kterém existuje, ale pouze dokud si ji uvědomuje. Brahman je brahman s myšlenkou „já jsem brahman“ i bez myšlenky „já jsem brahman“. Nemysli proto „já jsem brahman“, ale obrať svou pozornost na vědomí, které existuje, ať v něm existuje i neexistuje myšlenka „já jsem brahman“ a buď neomezeným vědomím Já jsem. Pouze TO je brahman. Nic jiného jím není. Ze všeho nejméně to, co křičí: „Já jsem brahman“.

Myšlenka „já jsem brahman“, je ego stejně jako myšlenky „já jsem tělo, světec, člověk“ a další. To vše jsou jen projevy ega, které se nás tak snaží udržet ve své zlé nevědomosti. Nic víc.

Myšlenka „já jsem to či ono“, je ego a nevědomost. Pravda je „já jsem sebe si vědomé, neomezené, nehmotné a neměnné vědomí Já jsem“, které takto září, když na ně obrátíme svou pozornost a spočíváme v něm a s ním sjednoceni.

Brahman nepotřebuje myšlenku „já jsem brahman“, aby bylo brahman. Myšlení „já jsem brahman“ proto z nikoho brahman neudělá. Vytvoří pouze ego, které si myslí „já jsem brahman“, ale zůstává egem, tj. plně ztotožněno s tělem a s myslí.

Brahman se nestáváme myšlením, ale uvědomujeme se jím, když vytrvale rozpouštíme totožnost s tělem a s myslí a uvědomujeme se jako vědomí Já jsem, které jedině brahman je. Toto uvědomění se děje átmavičárou, obracením pozornosti vědomí na samo vědomí, kterým jsme. Je-li toto vědomí stálé a prosté omezení, jsme brahman. Rozumějme tomu tak, že jedinec se nestává brahman, ale co existuje, je brahman.

Také můžeme říci, když zmizí nevědomost a omezení ega, co zbývá, je brahman, sebe si vědomé vědomí Já jsem, které zde vždy bylo, je a bude. A právě toto je Jednota, jediná a pravá: nerozlišování vásan, zavírání očí před rozlišeností stvoření, před rozdíly mezi dobrem a zlem jí není. Slouží jen egu jako záminka, aby nemuselo rozlišovat a usilovat.

Cesta k brahman vede vivékou, rozlišováním a átmavičárou, obracením pozornosti na vědomí Já jsem, kterým jsme stále, ale nevědomě. Cílem je zbavit se totožnosti s ne-já a zůstat Já, ale vědomě.

Tímto pohledem se dívejme na studium spisů o advaitě. Je důležité, ale není samoúčelné. Má sloužit k vytvoření správného názoru, který je nezbytný, ale ani studium ani sám správný názor není totéž, co dosažení cíle. Správný názor musíme duchovní praxí uskutečnit, což se děje zejména rozlišováním, vivékou a nikoliv nerozlišováním, ale hlavně átmavičárou, jak ji učil Ramana Maháriši.

Tvrzení o advaitě, jednotě a neexistenci rozdílů neslouží k tomu, abychom ve všedním životě přestali rozlišovat a „pojídali hlínu místo chleba“, ale abychom hledali Skutečnost, která se nachází za a nad zdánlivou odděleností. Právě to se děje rozlišováním a obracením pozornosti na vědomí Já jsem.

Bez této praxe a přímé zkušenosti brahman, kterou s její pomocí dosahujeme, všechny poznatky získané studiem jsou jen, jak říká Ramana Maháriši „učenou nevědomostí“. Zaměníme-li je za Skutečnost samu, což ego s oblibou činí, vytvořili jsme si tím velkou překážku opravdového pokroku.

Tvrzení, že není oč usilovat, nevyjadřují zbytečnost našeho duchovního úsilí - bez něho není dosažení. Slouží výhradně k tomu, aby naše hledání nasměrovalo k tomu, co jsme, ale co si neuvědomujeme, že jsme. Naše dosažení jednoty, není dosažení něčeho, co zde není, co vytváříme, ale objevením toho, co jsme, ale nevědomě.

Dosažení, uskutečnění se děje uvědoměním si toho, co jsme právě teď a zde právě tím vědomím a v tomto vědomí, kterým jsme. Neděje se myslí, není dílem mysli, ale výsledkem správného zaměření pozornosti vědomí na samotné vědomí.