Ivana a Jan Knaislovi: Unijóga
Jiří Vacek
Stále se zájmem sleduji vydávanou duchovní literaturu, a proto mně přátelé nosí čerstvé novinky. Některé z nich, které považuji za podnětné pro duchovní praxi, dokonce přebíráme do prodeje. Umožňujeme tím zejména „zapadlým hledajícím“ z venkova, kde nemají možnost si tyto knihy koupit, aby se k nim dostaly.
Tak mně přátelé přinesli i Unijógu. Po technické stránce velmi pěkně udělaná kniha se spoustu obrázků. Knihu jsem pouze trochu prolistoval. Z tohoto letmého pohledu mohu říci, že jde o učebnici hatha a radža jógy, která končí átmavičárou. Co mě zarazilo, že jsem v knize nenalezl obšírnější stať o základech každé jógy, což je praxe jamy a nijamy. Je tam vůbec? A přece bez zásadní charakterové očisty žádná cesta ani neexistuje. Také pojetí stezky, které výhradně zdůrazňuje vlastní úsilí a pomíjí spoléhání na pomoc boží, není nejšťastnější.
Kdo nedělá usilovně jamu a nijamu a pouze provádí technická cvičení, která jsou zaměřena na šakti, nutně se ocitá ve skutečném nebezpečí, že se jej zmocní jeho vlastní zlé síly, cvičením uvolněné z podvědomí a skončí velmi špatně.
Kapitola Átmavičára str. 394 je v podstatě moje pojednání o jejím provádění bez uvedení pramene. S návodem k jejímu provádění ve stati „Technika átmavičáry“ na str. 395 naprosto nesouhlasím. Nevím, odkud jej autoři vzali, snad z díla E. Tomáše, kterého uvádějí jako jejího propagátora u nás. Návod je i v rozporu s tím, co je uvedeno v předchozí stati „Átmavičára“. Ta je soustředěním buď na vědomí Já jsem nebo na pozorující vědomí v nás a nikoliv na myšlenku Já, jak je doporučováno, Já není myšlenka, ale vědomí.
Jestliže kapitola „Átmavičára“ uvádí, že zkoumání Já, pátrání po Já, spočívá v soustředění pozornosti vědomí buď na samo vědomí Já jsem nebo na vědomí pozorovatele, je zřejmé, že obracení pozornosti na myšlenku já není ani jedno z těchto dvou. Hledáme vědomí Já nikoliv myšlenku já. To jsou dvě zcela odlišné věci. Nanejvýš můžeme říci, že na začátku hledání můžeme zkoumat, odkud, z čeho myšlenka já vzniká. Odpověď, která není myšlenkou, ale přímou zkušeností, zní: z vědomí Já.
Pravá átmavičára probíhá ve vědomí a nikoliv v mysli. Není ničím jiným než doslova přesunem naší pozornosti našeho uvědomování z oblasti mysli do oblasti vědomí. Pokud zůstáváme v mysli nelze o skutečné átmavičáře ani mluvit. Snad nanejvýš o přípravě k ní.
Intelektualizovat átmavičáru, provádět ji v oblasti mysli je jednak velkou nevědomostí, jednak ji tím odsuzujeme buď k nezdaru – pokud jsme dost poctiví si jej přiznat nebo k nepravé realizaci, ve které Skutečnost vědomí zaměňujeme za názory na ně. V této pasti uvízli mnozí a často v ní vězí až příliš dlouho ke své škodě.
A přece rozlišení pravdy a klamu Já je tak snadné: pravé Já je jasné vědomí, které si uvědomuje veškeré výtvory mysli – myšlenky atd., ale i jejich neexistenci, utišení, klid mysli. Myšlenky se mění – vznikají, trvají, zanikají a jsou mnohé. Já, vědomí je jedno jediné, neměnné a stálé. Existuje i bez myšlenek, myšlenky bez něho neexistují.
Soustředění na myšlenku já, které se ve stati „Technika átmavičáry“ doporučuje není proto átmavičára, ale její opak. To, co se na myšlenku já soustřeďuje, je pozornost vědomí a právě to je pravé Já. Soustřeďováním se na myšlenku já proto nejen pozornost k pravému Já nevedeme, ale děláme pravý opak: věnujeme pozornost myšlence já, kterou Já není.
Skutečná átmavičára spočívá v přesně opačném způsobu obracení pozornosti. Je jejím odvracením od všeho předmětného a přivracením na samotné vědomí, které vede k jeho sebeuvědomování.
Ego není nic jiného než plné ztotožnění vědomí Já s tělem a s myslí. Není ničím podstatným, co je vidět, a proto není ani možné pozorovat jeho ubývání. Co si lze uvědomovat, je naše jasné rozlišení se od těla a mysli: ty se stávají předměty, které pozorujeme z našeho Já vědomí s prožitkem, že jsme vědomí a ony pozorovatelnými předměty.
Na druhé straně i pouhé uvedení átmavičáry na závěr jógických postupů je počin záslužný. Pozornost by ovšem měla být věnována jejímu správnému a nikoliv zavádějícímu popisu. Je zřejmé, že vlastní zkušenosti autorů s jejím prováděním nejsou velké. Pracuji s átmavičárou denně asi od roku 1959, a proto vím, o čem mluvím. Pouhé kompilace názorů druhých bez vlastních zkušeností s sebou vždy nese nebezpečí zkreslení.
Hlavní přínos knihy spatřuji v obšírném a hojnými ilustracemi provázeném popisu technik, se kterými pracuje hatha a rádža jóga s výhradami, které byly řečeny.