I činnost je naší přirozeností
Jiří Vacek
Z určitého pohledu je Bůh ve věčném, absolutním klidu a nečinnosti. Vědomí Já jsem spočívá nečinné v sobě. Jeho jedinou činností, lze-li to tak nazvat, je uvědomování sebe a svého stvoření, pokud existuje.
Jeho tvořivá moc, která v tomto vědomí spočívá, je však z hlediska stvoření v neustálé činnosti a pohybu. Tvoří, stvoření udržuje i rozpouští.
Chceme-li se „podobat Bohu“, je zřejmé, že i z tohoto pohledu máme být jako on: v neustálém klidu neprojeveného vědomí Já jsem a současně v tomto klidu vědomí být moudře činní. Ne být jakkoliv činní, ale moudře, to jest v plné shodě se zákonitostí božského světa a tak, aby nás tvoření a činnosti nepoutaly a neznesvobodňovaly. Uvedené platí tehdy, když žijeme v projevu.
Na začátku stezky zpravidla dáváme přednost klidu před účastí ve světě: uklidňujeme mysl, omezujeme zevní činnosti a obracíme pozornost vědomí a mysli k Bohu. Hlavním důvodem je náprava ztráty klidového, ale sebe si plně vědomého života v božském vědomí Já jsem a také proto, že neumíme být správně činní svou myslí ani pozorností vědomí.
Později bychom však zřejmě měli věnovat správnou pozornost inteligentní tvořivé boží moci a učit se být správně činní, ale vždy na základě vědomí Já jsem a bez jeho opuštění jako od všech činností rozlišeného pozorovatele.
Z tohoto pohledu puzení do činnosti nemusí být vždy sklon zaplétat se do nebožského světa, ale projevem božské tvořivé inteligence a moci, která se v nás vlivem přibližování se Bohu probouzí.
Samozřejmě cílem není být za každou cenu a neustále činný, ale tak, abychom se z nebožského světa a odstředivých sil osvobozovali a nikoliv zesilovali svou nesvobodu a jejich vládu nad námi. Prvou podmínkou je vždy spočívání ve vědomí Já jsem a činnost v souladu se zákonitostí božského světa, která nás vrací i v tomto božím aspektu k Bohu.
Pokud jsme nějakým způsobem okolnostmi nuceni být činní ve světě nebo dokonce jsme k tomu nějak puzeni, základním požadavkem je pochopení, že v každé činnosti tělesné, duševní i v každém přivrácení pozornosti je bezpodmínečně nutné nenechat se nevědomě pohltit a ovládnout našimi činnostmi, ale udržet od nich nezúčastněný odstup pozorujícího vědomí a být činí tak, aby nás činnosti neznesvobodňovaly, ale naopak osvobozovaly nebo alespoň nám přinášely lepší příští osud v projevu.
Tímto naznačeným způsobem plníme boží vůli v projevu v plné pokoře a odevzdanosti. Nesmíme se jakkoliv rovnat Bohu, ale žít s ním ve spojení i v jeho aspektu tvoří moci.